Párkrát jsem vyjela do zahraničí, respektive na západ, většinou to byly tzv. euro-víkendy s rychlo-poznáním nějakého evropského hlavního města. V březnu jsem ale měla možnost navštívit Japonsko. Bylo to sice jenom na týden, s tím, že jsme bydleli v Tokiu a dělali výlety, ale poznání této země pro mě mělo téměř fatální následek.
Prostě nemůžu zapomenout na chování lidí, na tu úslužnost, i když jenom naučenou a nejsem schopna se srovnat s tím, jak se k sobě chováme mi tady doma.
Člověk měl pocit, že je v ráji, kde všechno funguje. Lékaři ordinují do večera, obchody jsou v každé ulici a malé potraviny jsou otevřené non stop. Nikdo po Vás nechce drobné. V každých potravinách i vaří. Mají radost, když přijdete do obchodu nebo alespoň Vám nechají ten pocit, že jsou rádi. V restauraci Vás halasně vítají, jako kdyby přišel štamgast a to tak, že poprvé jsme málem odešli, jak jsme se toho přivítání lekli. Japonci všude vzorně stojí fronty a neremcají a nestěžují si. Rádi cestují. Cestují celé rodiny a o víkendech spolu pořádají výlety po Japonsku. Prostě ráj.
Podobný zážitek mám ale i ze špinavého Říma. Bydleli jsme na okraji v sídlišti, kde z jednoho paneláku udělali hotel. V Římě je oproti jiným městům všude špína a lidi jsou uvolněnější. Každé ráno jsem šla na snídani do bistra vedle hotelu. Třetí den mi už majitel, hned jak jsem přicházela, chystal toust a silnou kávu a večer, když jsem se vracela, tak už mi otvíral pivo a z dálky na mě mával. To jsem se s ním viděla párkrát a ani nevěděl, kdo jsem a odkud jsem a kolikrát jsem si to pivo ani původně dát nechtěla. Ale zase jsem se cítila příjemně.
V Paříži, která je zřejmě nejlidnatějším místem na zemi, tedy počtem lidí na metr čtvereční, se mi zase líbilo, že před každou restaurací jsou ceny a vy si vyberete, na jakou cenovou relaci máte. Hned se vás ujmou a hlavně se zeptají, odkud jste, jak se vám v Paříži líbí apod. Na každém rohu je obchod, který vedou většinou Asiaté a jsou stejně hodní a úslužní jako Japonci a taky mají pořád otevřeno, zboží Vám sami dají do tašky a neptají se na drobné.
Pro tohle všechno chování lidí mám západ moc ráda. Asi by tam někteří z nás měli vyjíždět pravidelně tzv. na zaučenou. Pak by se asi nestalo, že se pan vrchní zlobí, že mu dávám pomačkané peníze, protože jsem je měla v kapse a nikoliv v peněžence nebo, že obtěžuji paní prodavačku tím, že chci konkrétní vázu z výlohy nikoliv tu naštípnutou z pultu za poloviční cenu. Prostě mi tady chybí pocit, že na mně někomu záleží, a že chce, abych byla spokojený zákazník, když už chci u něj peníze utrácet.
Zkusila jsem se rozhlédnout po lidech kolem sebe. Byl to pohled do zamračeného davu. Ale když se v Japonsku podíváte do davu, tak se tváří normálně. Jsou to sice unavené tváře, protože neustále pracují, ale jsou to tváře spokojené. U nás těch, co neustále pracují, je málo, a přesto jsou všichni pořád nějak naštvaní. Dokonce mám pocit, že nejvíce naštvaní jsou ti, co nedělají nic. A tak se zase těším, až někam pojedu a nejlépe na západ, kde budou na mě hodní. Možná stačí do sousedního Rakouska na lyže a člověk nasaje tu vlídnost na půl roku dopředu.
A přitom stačí málo. Jak říkali Homolkovi ve filmu: „Slibme si, že budeme na sebe hodní“.
