Důvěra v neziskovky je v ČR menší, než důvěra v policii. Proč to tak je? Pátrání začněme v britské hospodě.
Fascinují mě britské hospody – zejména v pátek. Nemám teď na mysli jejich páteční milou divokost, ale to, v čem se nejvíc liší od hospod českých. Totiž: ve chvíli, kdy ona divokost vpodvečer vypukne, objeví se zástupy kasičkářů. Ti obchází stoly, a světe (Čechu) div se, Angličané i mírně škudliví Skotové prostě skoro vždy a bez zaváhání nějakou tu libru do kasiček početných zástupů lidí z neziskovek vhodí. Na podporu dětí v Africe, na kamenný most v Highlands nebo na střechu místní fary. Britové prostě neziskovkám peníze dávají, protože vědí, že dělají dobré věci. Protože tak to prostě má být.
Lahev poloprázdná, lahev poloplná?
Na mou oblíbenou glasgowskou putyku jsem si vzpomněl před pár týdny, kdy vyšly výsledky nového průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění, které zkoumalo, komu u nás věříme, a komu ne.
Nu a neziskovky z toho nevyšly moc dobře: Jen 50 % dotázaných v průzkumu uvedlo, že jim více či méně důvěřuje. Zbytek nedůvěřuje, či neví.
Nu ano, 50 procent může znamenat, že lahev je buď napůl plná, nebo napůl prázdná – já ji tedy ovšem v tomto případě vidím spíš poloprázdnou. Policii, které Češi tradičně nedůvěřovali nikdy, podle těchto čísel věří víc občanů, než neziskovkám: 56 procent. (Nejvíc, pokud vás to zajímá, věříme televizi a armádě, nejméně církvím).
Není špatné položit si nesnadnou otázku: Proč to tak vlastně je? Proč to nemůže fungovat jako v Británii, kde je prostě každému jasné, že spolky a nevládní organizace jsou silou, která ze své podstaty vždy dokáže udělat více než stát?
Proč Česko není Británie
Jednou z odpovědí je, že Česko prostě není Británie, že v Česku z dob komunismu přežívá dojem, že stát je tím, kdo se má starat zcela o všechno.
Druhým důvodem je možná obecně nepříliš dobrý image neziskovek. Říkáte si, že "nezisk" přece špatný image nemá? Bohužel má – optejte se stovky lidí na ulici, co si představí pod pojmem nezisková organizace. Hodně z nich řekne: "To jsou ti magoři, co se přivazují k Temelínu a stromům na Šumavě, otravují mě na ulicích, abych jim dal peníze na dětské domovy, a čert ví, co s těmi penězi pak udělají."
Samozřejmě, s tím souvisí i další zásadní faktor, který - možná s výjimkou Ruska – jinde v Evropě nenajdeme: v Česku se do neziskových organizací s gustem navážejí politici. Zejména jeden vlivný státník proslul svým systematickým tažením proti tzv. NGO-ismu , který dle něj ohrožuje demokracii. I to má zcela nesporně dopad na image neziskovek a vnímání jich jako party baťůžkářů, kteří vesměs jen otravují jiné spořádané občany svými nesmysly.
Slovíčkaření: zisk, nezisk, vláda, nevláda
Chyták může být i v přehlíženém faktu, který může trochu zavánět slovíčkařením. Ve světě se používá zkratka NGO, non-governmental organization, tedy nevládní organizace. Jistě, tento pojem se občas užívá i u nás, ale v drtivé většině případů zazní sousloví nezisková organizace, neziskovka. A to prostě nezní tak dobře – v mnoha lidech může cokoliv, co má v sobě slovo zisk či nezisk, podvědomě vyvolávat mírné podezření. A navíc, napadá mě, to NE-vládní může v dnešní době pro mnohé vypadat dosti přitažlivě…
Zkrátka, kéž by to tady bylo jako v Británii, a nejen o páteční hospodské noci…
Autor: Jan Rybář
