Na záchodě jsme spolu ještě nebyli

Kdo by čekal, že tento blog bude věnován čistě holčičím záležitostem, mezi které doprovázení na toaletu bezesporu patří, zřejmě bude zklamán.  A možná taky ne. 

Autorka: Kateřina Grausová

Doprovázet někoho na toaletu, být dokonce přítomen vykonávání potřeby, je věc neoddiskutovatelně hodně intimní a v běžném životě asi ne zrovna vyhledávaná. Alespoň v tom mém ne. Nic proti, ale ať si každý své potřeby vykonává nerušeně sám.

Jenže jsou lidé, kteří doprovodit na toaletu, a nejen tam, potřebují. Potřebují asistenci i v těch nejintimnějších okamžicích a na nějaký stud, nebo, nedej Bože, na myšlenky zabývající se divností celé situace, není místo. Když totiž musíš, tak musíš.

Pracuji již skoro celý rok v neziskovce. Je to můj ROK jinak, takový jednostranně výměnný pobyt mezi business a dobročinným světem. Já jsem v něm za tu business stranu a byla jsem implementována do nezisku.

(Mimochodem – vůbec nevím, proč se neziskovkám říká neziskovky. Nevíte to někdo? Potřebují vydělávat a tvořit zisk jako kterákoliv jiná firma. Jinak prostě umřou hlady, šmitec, konec, finito! Jen ten zisk, pokud je, si nikdo nerozdělí a hezky se investuje zpátky do rozvoje organizace. Takže je to spíš taková přerozdělziskovka nebo vražzpátkyziskovka. Hmm, zní to blbě, co? Nějaký jiný návrh?)

Mými kolegy jsou především vozíčkáři. Někteří z nich jsou myopati. Znáte to – psychopat, sociopat, myopat…  Dobře, možná nikdo z mých kolegů nepatří zrovna mezi nejvyrovnanější osobnosti, ale ani jeden z nich nepatří do stejného pytle s psychopatem nebo sociopatem. Možná jenom někdy. Myopatie je nemoc, která se projevuje postupným ochabováním svalů.  Blbé na tom je, že např. srdce je taky jenom sval….  No a tito myopaté prostě potřebují té péče již víc, než jen „obyčejní“, „zdraví“ vozíčkáři, jak se u nás v Bezbatour říká těm, co se pohybují na mechanických vozících a kromě toho, že mají kolečka, jsou vlastně úplně v „cajku“.

A abych se dostala k tomu hajzlíku… Kluci od nás z firmy (nikdy se nenaučím říkat z neziskovky, nebo z organizace) vymysleli aplikaci, říkají jí Osobka, která má usnadnit dostupnost sebeurčující asistence. Hezky řečeno, což? Ve skutečnosti to znamená, že člověk, který potřebuje asistenci (jakoukoliv), bude mít v mobilu takovou hledačku nejbližších potenciálních asistentů. A potenciální asistent, samozřejmě zaučený, nahlášený, že tuto službu chce vykonávat, bude mít v mobilu protikus. A když bude asistenční služby potřeba, tak se společně propojí a v krátké době si budou moci být nápomocni. Služba osobní asistence je a bude zpoplatněná, takže pro asistenta je to vlastně taková brigádka. Pro člověka s postižením dostupný zázrak.  

Chtějí do toho projektu zapojit mnoho nových potenciálních asistentů a tak se mě ptali, jestli bych byla ochotná se do takové služby přihlásit a být nápomocna někomu v okolí svého bydliště. Jako proč ne, RÁDA!!! Nevidím žádný problém si odskočit o jeden až dva bloky, nebo třeba vedle do vchodu, někomu pomoci. Během roku jsem pomáhala mnohokrát. Svléci, obléci, ohřát oběd, podat pití, udělat čaj s brčkem, nandat pláštěnku, zapojit vozík do elektriky, napolohovat….

ALE, ALE… pořád je pro mě stále mnoho věcí tabu… mnohdy se bojím, že tomu člověku při manipulaci ublížím…Musela bych určitě být hodně dobře vytrénovaná… A navíc… Na záchodě jsme spolu ještě nebyli.