Příběhy z Cesty domů: Nekonečná, vystupovat

Od té doby, co pracuju v Cestě domů, se mě často někdo ptá, co se mnou péče o umírající dělá, jak mě to proměnilo. 

Nevím, zatím na sobě asi nic zásadního nepozoruju. Právě tyhle otázky mě ale napadají ve vztahu k lidem, o které v našem domácím hospici pečujeme. Co s nimi to vědomí, že už tu budou jen pár měsíců, týdnů nebo dokonce dní, dělá? Jak je jejich nemoc proměnila?

Autor: Ondřej Nezbeda

Mnoho z nich už je jen připomínkou toho, kým byli. Třeba Pavel - tramp, horolezec a milovník country se sbírkou desek, které chtěl pouštět pořád dokola. Něco přes padesátku, náruživý kuřák, který dokázal i ve svém stavu vytáhnout cigaretu na pět šluků. Nic jiného už nemohl a možná už ho ani nic jiného nebavilo, těžko říct. Měl rakovinu plic s metastázemi do celého těla. Už se nedokázal zvednout z postele, vážil sotva čtyřicet kilo, svaly z tváří, rukou, stehen, se mu propadly někam dovnitř. Bylo těžké si během jeho vyprávění představovat, jak s kamarády lezli po horách, jak vynášel na prvním laně všechny ty skalní stěny. Když mi ukázal svou deset let starou fotku, díval se na mě muž, který připomínal jeho mladšího bratra - vysokého, šlachovitého, s ošlehanou tváří zarostlou plnovousem.

Zeptal jsem se ho, jestli přemýšlí o tom, co se blíží. Moji otázku zahnal mávnutím ruky. “Zapal mi další cigaretu.” Vložil jsem mu ji mezi suché rty, na propadlý hrudník položil utěrku, kdyby mu upadnul popel, v dlani přidržel popelník. “Máš rád country? Vyber něco.” Další hodinu jsme jen mlčky seděli a poslouchali Johnyho Cashe. Přerušily ho až Pavlovy steny, když přišel čas na další dávku morfinu. Pak mě požádal, abych mu pomohl obrátit se na bok, čelem ke zdi, a celé odpoledne prospal.

Se svou smrtí zřejmě nebyl úplně vyrovnaný. Spíš ji přijímal trpně a pasivně jako něco, s čím stejně nemůže nic dělat. Zároveň ale bylo obdivuhodné, jak byl klidný. Nestěžoval si, do poslední chvíle si užíval radost ze všeho, co ještě mohl. Posiloval ho vztah s jeho ženou Annou, která o něj doma pečovala. Odbíhala do práce, během obědové pauzy se vracela na skok zpátky a pak zase do práce. Volala v pravidelných intervalech, jak mu je, kontrolovala, jestli dostal pravidelnou dávku analgetik, aby se jeho bolest nedostala za hranici, odkud už by bylo velmi těžké zahnat ji zpátky. Panovala mezi nimi tichá samozřejmost, zajeté rituály, empatická rutina. Nemuseli si nic říkat nebo si to možná nechávali na chvíle, kdy budou sami.

Docházelo mi, že fyzicky už byl Pavel možná jen připomínkou svého někdejšího já, ale skrze vztah k Anně zůstával pořád stejný. Ve společných promluvách a vzpomínkách. Nemoc jej proměnila jen zvnějšku, svůj život nepoměřoval těmi posledními dny, kdy byl upoutaný na lůžko. Všechno kým byl, co navzdory své tělesné křehkosti a bezmocnosti přetrvávalo, nebylo v něm, ale mezi ním a jeho ženou, která o něj teď statečně, vyčerpaně a někdy i zoufale pečovala.  

Když jsem je pozoroval, uvědomoval jsem si, že si umírání představujeme romanticky - přichází náhle, pak karmínový pramínek krve vytékající na bílou košili, poslední slova na rozloučenou a hluboký výdech. Většina z nás ale nezemře romanticky a rychle, jako umírali naši předci - na infekce, úrazy. Budeme umírat pomalu, dlouze, na jednu z mnoha chronických nemocí - Alzheimera, rakovinu, Parkinsona. A v takové situaci nezáleží na tom, jak bezmocní a ochrnutí budeme, jak zubožené bude naše tělo. Ale jestli máme u sebe někoho, kdo bude ochotný o nás pečovat a prožívat všechnu tu bolest a trápení s námi, a právě tím nám připomínat, kým jsme, přestože fyzicky a možná i psychicky už budeme jen svou ozvěnou. Jsme tím, kým jsme ve vztazích s druhými lidmi.

A tak si uvědomuju, že mě ta setkání s umírajícími přece jen proměňují. Nenaplňují mě jen smutkem a soucitem, ale taky obdivem a radostí, že takové láskyplné a samozřejmé vztahy existují. A není to vždycky jen smutné, jak si mnozí představují. Tu tíživou atmosféru často přerušují pocity uvolnění, smích, černý humor, groteskní moment. Umírající to posiluje a uklidňuje. A nás, pečující, vlastně taky. Vzpomínám si na vyprávění jedné naší pacientky upoutané na invalidní vozík.

Jednou potřebovala urychleně na záchod; tehdy ještě trochu chodila, muž jí vodil a podpíral zezadu. Vyrazili ke speciální wc židli zvané gramofon a v té nervózní chvíli zkroutil jejího muže houser. Ocitl se v bolestivém záklonu, ona zase v předklonu, on řval bolestí, ona úzkostí, že nedobelhají včas. V momentě, kdy konečně s ulehčením dosedla, ukázalo se, že není nasazený nočník. V tom zoufalém okamžiku oba vybuchli smíchy.

A jak to dopadlo s Pavlem? Zemřel pár dní po mé návštěvě. Připomínal mi tuláka, co trpělivě čeká na svůj poslední nákladní vlak, pak naskočí na vagón, a smířeně pozoruje, jak se před ním rovnoběžky kolejí sbíhají k horizontu. Tentokrát dojel až na nekonečnou.