O příbězích pamětníků a vzpomínkách na válku

Příběhy pamětníků války ožívají v podání dětí zapojených do unikátního projektu – a často to jsou opravdu silné momenty…

Autorka: Hana Hniličková

Bylo to napínavé měsíce: Hned na čtyřech místech vrcholil projekt neziskovky POST BELLUM, který rozvíjím v rámci grantu Nadace Vodafone Rok jinak. Přivádíme osmáky a deváťáky k pamětníkům, kteří s nimi stráví třeba i celé odpoledne a vypráví jim svůj příběh.
 Děti ho pak mají za úkol převyprávět a podělit se o něj na slavnostní závěrečné prezentaci. Objížděla jsem tedy zapojená města a moderovala vystoupení dětských týmů. Na takové prezentaci se objeví nejen děti a jejich učitelé, ale také všichni pamětníci a představitelé města, kteří náš projekt podpořili.  Pro děti docela nápor – vystoupit před napěchovaným sálem, mluvit nahlas do mikrofonu a hlavně neztrapnit se před vrstevníky. Někteří se obrní tím, že po dobu svého vystoupení nezvednou oči směrem k publiku a důsledně čtou své poznámky z užmoulaného papíru. O to víc pak zazáří ti, kteří mluví s hlavou vzhůru.

V mých očích nejvíc zazářila drobná Ester Balážová z Brna. Zbystřila jsem už při její první větě: „…jsme rádi, že i my, děti z cikánské školy, se můžeme do projektu zapojit…“. Moje koncentrace se v tu chvíli zaměřila jediným směrem a nenechala jsem se z ní nikým vyrušit. „Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že naše pamětnice, paní Eva Dobšíková, musela žít skoro tři roky v izolaci jenom proto, že byla Židovka…“, pokračuje Ester.

Postupně se před námi rozplétá válečný příběh desetileté Evy, kterou se její maminka po smrti otce rozhodla schovat před německou mašinérií. Úkryt malé dívce poskytl starý poštmistr ve Vranovicích, jehož domek byl z obou stran bez sousedů. Aby maminka na skrýš malé Evy zbytečně neupozorňovala, začala postupně přespávat v práci. Eva strávila v malé komůrce, kde mohla udělat maximálně svých šest dětských kroků na šířku a čtyři na délku, následující tři roky. Téměř úplnou izolaci prozařovala jen pomoc pana poštmistra Kůrky a občasné návštěvy dětí z okolí, které jí do úkrytu přinášely knížky a časopisy z knihovny. Eva se podle nich naučila šít látkové panenky a zvířátka, za které pak dostávala výměnou třeba vajíčka.

„Jak bychom asi zvládli takovou situaci my, úplně sami tak dlouhou dobu, bez podpory milujících rodičů, bez kamarádů, bez možnosti chodit do školy… najednou se nám zdají naše problémy malicherné…“, slyším trochu zakřiknutý Esteřin hlas. Ester mluví přirozeně, nezní vůbec pateticky, vlastně jen zpříma popisuje, co cítí: „Jsme moc rádi, že jsme měli možnost se potkat právě s paní Evou Dobšíkovou, která nám ukázala, že lidé jsou přece všichni stejní. Židi, Cikáni nebo bílí, všichni jsme stejní, protože všichni máme stejná srdce“, zakončila své vystoupení.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatovala a běžela uvést další skupinku dětí, aby vyprávěla příběh „svého“ pamětníka.  Pravda je vlastně tak jednoduchá - jen málokdo se opováží ji veřejně tak bezelstně vyjádřit.