Už jsem nechtěla dojíždět za prací… a zase dojíždím (ráda)

Vlak s modrými pruhy po stranách a třemi světly na čele se blíží do stanice. Jako každé ráno mě i dnes "Modrý slon" houpavě odváží do kavárny Modrý Domeček v Řevnicích. Pasažéři vystupují a spěchají za svými povinnostmi nebo sny. Jaký máte cíl, takovou volíte cestu.  "Quo vadis, Domine?" Já nastupuji, abych se nechala odvézt za svým cílem, ven z Prahy - do polí a podbrdských údolí.

Autor: Pavla Stine

V Americe jsem strávila za volantem dlouhé hodiny. Dojíždění za prací, ty nekonečné míle za volantem, bylo stejně rutinní jako dýchání. Velká země, silná auta, dobré silnice, a tak jet do práce

100 mil nebylo nijak výjimečné. Jak by se vám líbilo jet denně 150 km do práce?  Já měla jen dvě možnosti: "Take it or leave it". Na Floridě jsem dojíždění do práce proměnila v každodenní plavbu po moři na malý palmový ostrov proměněný v přepychový RESORT.

Když jsem se vrátila domů, do malé země, pevné rozhodnutí znělo: "Už nikdy AUTO. Už nikdy nebudu DOJÍŽDĚT".  A nyní si mě pruhovaný Modrý slon s třemi světly na čele veze krajinou. Zasněženou krajinou Berounska. Poslouchám názvy stanic: Černošice - tam asi bylo něco černého, Dobřichovice - tam jsou lidé dobři, Mokropsy - nechtěla bych přivonět k mokrému psu. Brrrrrr. Sedím ve vlaku, píšu, přemýšlím, plánuji, čtu. Prožívám svoji hodinku před startem nebo hodinku odpočinku po pracovním dni.

Dobřichovice - stacionář OS NÁRUČ. Nevyužitý prostor je pomalu měněn na malou pekárnu, kde mohou klienti upéci něco malého, dobrého. Sušenku ke kávě nebo k čaji, pamlsek do ruky rozmrzelého dítěte, malé sladké uspokojení. A tak jsem ke svým projektům přidala ještě jeden, malý. Vymyslet malou hrst receptů sušenek, které dokáží vytvořit ruce prácechtivých klientů. Přípravy vrcholí - brzy se začne.

Dívám se do oken domů, míjím cesty, překračuji řeky, brodím se tmou tunelů, spěchám zasněženými poli. Ranní hodinka je malou pracovní meditací, časem transformace, soustředění na cíl. Musím říct - FUNGUJE TO.