Povoláním vegetarián

Když nevíš, jak začít, začni kdekoli. Hlavně to jsem se musel naučit, když jsem v lednu začal pracovat pro neziskovku. Práce je to pro mě v hodně směrech úplně nová a neznámá, psaní blogů je jednou z těch novinek. Jmenuji se Michal Dolejš, od ledna pracuji v O. s. Green Doors, kde jsem na misi Roku jinak a právě píšu svůj úplně první blog v životě.

Autor: Michal Dolejš

Řekni nám o tom šoku, který jsi v neziskovce zažil, naléhali kamarádi a kolegové z Vodafonu, kde jsem předtím pracoval. Upřímně jsem šok čekal. Čekal jsem květinové děti, sluníčkové lidi a holky z neziskovek, které si neholí bobříky, jak píše J. X. Doležal. O to větší byl šok, když jsem místo toho potkal lidi, kteří makaj od nevidim do nevidim jako jeden muž, a kteří vědí, co chtějí. Ocitl jsem se v prostředí, kde mají všichni stejný cíl, kterému věří a jdou si za ním, což byl po práci v korporaci největší šok. Přál bych vám to zažít. Žádný kariérní růst, lokty, politika, ego a image nepostradatelnosti. Žádné vnitřní boje, jen práce, práce a zase práce, které je mimochodem ohromná spousta. Možná mám jen štěstí, nemám srovnání, ale pokud je cílem Roku jinak nadchnout do neziskovky návštěvníka z venčí, tak hlásím, že je splněno.

Jak jsem se stal vegetariánem

Jsem militantní masožravec, alespoň donedávna jsem byl. Jídlo bez masa jsem znal hlavně pod názvy salát a dezert a bral je jako doplněk k oblíbenému steaku. Maso jsem jedl minimálně třikrát denně a bylo mi skvěle. Pak jsem dostal na starost marketing ve vegetariánské restauraci. Stejně, jako jsem musel projít provozem, abych odhalil chyby, poznal atmosféru a tým, tak jsem musel začít v restauraci jíst, abych poznal atmosféru i ze strany hosta. Ze začátku jsem si myslel, že budu chodit na dva obědy. Jeden v Kavce a pak se dorazím steakem někde vedle. Ale byl jsem úplně vedle. Co jsem dřív považoval za salát, mě nějakým zázrakem zasytilo tak, že jsem vydržel až do večeře a navíc po obědě v kanclu neusínal. Ono na tom vege jídle asi něco je. Dneska jím maso maximálně třikrát týdně a úspěšně si buduju závislost na Kavčí kuchyni.

Jak jsem sledoval zákazníky

Poznat cílovku je pro dobrý marketing to nejdůležitější. Když k nám do restaurace přijdete a jste muž, tak si hned všimnete, že je kolem vás najednou nezvykle hodně krásných žen. Poměr mezi muži a ženami je tak 20/80, těch 20 % mužů podezřívám z toho, že k nám chodí na ty ženy koukat. Ale čím to je? Znamená to, že se ženy více zajímají o zdravou stravu, nepotřebují maso, víc experimentují, nebo se snad testosteron a ego živí masem? Nevím. Maminky s dětmi k nám chodí kvůli obřímu dětskému koutku, tam je to jasné. U vegetariánů a veganů je to ještě jasnější a nekuřáky taky chápu. Chlapi mají asi stejné předsudky, jako jsem měl já a pro mě je vlastně mnohem příjemnější mít plnou restauraci půvabných žen, tak jim ty předsudky asi nebudu moc vyvracet.

Jak jsem se učil

Pomáháme lidem se schizofrenií zažít úspěchy v práci a seberealizaci a děláme to už 20 let. Máme tréninkové kavárny Café Na půl cesty v parku na Pankráci, Klub V. kolona v areálu léčebny v Bohnicích a tréninkovou restauraci Mlsná kavka na Florenci. Moje práce se točí hlavně kolem Mlsné kavky, kde jsem se i zaučoval a vyzkoušel si práci na place a v kuchyni. Obsluha je v našich kavárnách namixovaná z profíků a klientů sociální služby. Nikdo na sobě nemá poznávací značku, kam že to patří. Když jsem pak obsluhoval, tak jsem občas cítil zvědavé pohledy zákazníků, kteří se snaží přijít na to, kam mě zařadit. Někteří na mě mluvili pomalu a výrazně artikulovali, asi si spletli duševní a mentální onemocnění, někdo vypadal jen trochu nedůvěřivě a jiní mě brali úplně normálně. Ani kamarádi, které zvu do Kavky na večeři, si nejsou nikdy tak úplně jistí. Není divu, my se totiž navzájem moc nelišíme a hlavně není vůbec potřeba přemýšlet o tom, kdo je kdo a jaké zrovna bere prášky. Jasně, když jsem na sebe při zkušební směně obrátil talíř, nebo rozlil víno, tak jsem byl rád, že jsou hosté trochu chápavější, než jinde, ale ani to není potřeba.

Můj současný kolega říká, že všechno má své výhody a všechno má své nevýhody. Děláme si z něj sice za to srandu, ale zkuste mu to někdo vyvrátit. Zaměstnávat lidi s duševním onemocněním má taky své výhody. Já jsem osobně nikde neviděl tak loajální, pokorné a motivované zaměstnance, jaké v Mlsné kavce máme. Tohle je pro mě velká motivace na sobě ještě víc pracovat. Měl jsem a mám v životě štěstí. Svádí mě to k lenosti, protože mi jde všechno tak nějak samo. Když vedle sebe vidím lidi, kteří se s tím musí prát a vidím ty pokroky a výsledky, tak se stydím za každou proflákanou chvíli a zoufalství z prkotin. I každodenní problémy začaly být najednou mnohem menší a snesitelnější. Takže ještě jednou moc díky Nadaci Vodafone, která mi umožnila tohle všechno zažít.