Vždycky jsem se vyhýbala ženským pracovním kolektivům. Ale v Modrém domečku to je vše nějak jinak…
Oslava k zahájení provozu. Kavárna Modrý domeček v Řevnicích znovu láká hosty na kávu a chutné zákusky
Autor: Pavla Stine
V malé zemi, v malém městě, na maličkatém náměstí se dvě ženy rozhodly pomáhat dětem a lidem, kteří neměli to štěstí, aby se jim dostalo přídomku “normální” v naší lidské společnosti. Jsou “jiní”. Ani lepší, ani horší než jsme my, prostě jiní. Tyto nejmenované ženy vybudovaly malý včelín, kde nejsou žádní trubci – jenom včely – dělnice a spousta práce, plány, vize a náruč plná lásky. Vytvořily malé impérium lásky.
Musím se k něčemu přiznat. Vždycky jsem se vyhýbala ve svém profesním životě ženským kolektivům. Po krátké době působení jsem zjistila, že Osud – Karma nebo Vodafone mě zavál mezi ženy. Muži tvoří jen malý díl tohoto sdružení práce a pomoci. Jediný muž, teraupeut, má, jak jsem zaslechla, přezdívku BOŽSKÝ! To přeci nemůže fungovat!!!!
Moje působení v MODRÉM DOMEČKU začalo s nástupem nového roku pozvolna. Seznámila jsem se nejdříve se všemi pracovníky a konečně si po měsíci nepletu jejich jména. Zapojila jsem se! Jako pilné včelky jsme všichni nosili, omývali, třídili, vytírali a stěhovali vše, co bylo třeba po Velkém třesku, jak by se dala nazvat rekonstrukce bývalé malé nevyhovující kuchyňky. Terapeuti, klienti i ostatní pracovníci se ruku v ruce hadr k ruce zapojili k zahájení (obyvateli a příznivci os Náruč dlouho očekávaného) kavárenského dýchánku.
Navzdory ocelové kráse moderní kuchyně s robotem, který umí vše, možná i pozdravit, byl tento chladný ocelový zázrak vybudován, aby zlepšil hygienu práce a pracovní prostředí pro všechny, kdo se podílejí na věhlasu tohoto místa.
A tak, jako jedna z mnoha žen, s velkým nasazením pozvolna měním v novém prostředí staré zvyky. Zkouším, ukazuji, vařím, sleduji, učím, opravuji, vymýšlím, normuji a povídám a povídám a povídám. Denně tisíce slov seštrikovaných ve spěchu kavárenského provozu.
Vím, že mám ještě mnoho měsíců a měla bych zvolnit. Zima s brzkým ranním úsvitem pomalu odchází. Přijde jaro, sezona salátů, bylinek a já budu opět vymýšlet nové recepty k oživení jídelníčku. Pak přijde léto, pak barevný podzim......nikdy nekončící práce. Jídelní lístek nemůže být neměnný a GASTRONOMIE je věčné téma, jako je věčný náš hlad.
Nikdy jsem nechtěla pracovat s tolika ženami, ale musím říci - FUNGUJE TO!
