Byl jsem šesťák, zažraný do knih Enid Blytonové, v nichž popisovaná Anglie čtyřicátých let minulého století byla tím nejlepším místem na světě. Už tenkrát jsem se rozhodl, že Spojené království navštívím. Někdy.
Já a můj nový "skautský vůdce" Michal Medek (nalevo)
Autor: Tomáš Kandel
Bylo mi možná sotva patnáct, když jsme projížděli kolem brněnského M-Paláce po Heršpické ulici. Impozantní budova a do noci svítící půlkulaté kanceláře mi učarovaly. Tady bych chtěl jednou pracovat.
S věkem ambice rostly, ale k jejich naplnění bylo daleko. Pro jejich realizaci jsem, pravda, moc nedělal a zjev máničky (jak jinak než důkaz mého ojedinělého smýšlení a výraz nesouhlasu s mainstreamem a komercí) mi ještě dlouho bránil v nějakém rozumném postupu tím správným směrem.
Začal jsem chápat, že je třeba udělat zásadní změnu. Nejen v myšlení. Uběhla další léta a práce v pohodlné kanceláři, s mladými lidmi, pohodovými šéfy a dokonalou firemní kulturou stále dlela pouze v mé hlavě. Já se zatím prodíral na výsluní úspěchu civilní službou a následně prodejem po telefonu.
První sen se splnil bezmála po deseti letech. Na britských ostrovech jsem strávil 2 roky. Práce v úžasné kanceláři M-paláce na sebe od zrodu snu nechala čekat už jen 8 let. Vydržel jsem tam jeden rok. Superšéfové, superkolektiv a superfirma mi dělali společnost osmnáct měsíců. Potom další. Po stejně dlouhou dobu. Že jsou to dávné splněné sny, jsem si vždy uvědomil až zpětně. Splnily se tak nějak samy a samozřejmě, že jsem si ten triumf ani řádně neužíval. Začal jsem chápat, že je třeba přikročit k další zásadní změně. A to především v myšlení.
Pochopil jsem, že změna zaměstnavatele není to jediné, co si situace a nitro žádá, a byl jsem rád, že svůj život nedržím pouze ve svých rukou. Opět se něco stalo „samo“ a s takovou samozřejmostí, že jsem to snad považoval za náhodu. Po druhé v životě jsem okem zavadil o Rok jinak (setkání první – v jakémsi časopisu – vzbudilo vlnu bouřlivého nadšení … jež přebilo nadšení ještě bouřlivější … vyvolané pravděpodobně obsahem následující stránky). A Rok jinak zavadil o mě. Tentokrát v tu pravou dobu.
A když dnes sedím v kanceláři Kaprálova Mlýna, po dlouhé době spokojený s odvedenou prací, s Moravským krasem za okny, kdy mi vůbec nevadí hodinové cestování do práce, protože občas ráno potkám srnku nebo dvě, když jsem obklopen nadšením mladých lidí pro něco smysluplného a když vidím, co se díky právě tomuto neúmornému nadšení dá vybudovat, vyvstává mi kdesi v hlavě ještě jedna vzpomínka. Jsem žáčkem v první nebo druhé třídě a tuto hodinu se neučíme. Přišla na návštěvu dvojice mladých lidí, kteří nám vysvětlují cosi o životním prostředí. Pamatuju si jediné – něco ve smyslu: „nepokládejte malý hrnec na zbytečně velký hořák, protože příliš mnoho tepla uniká pryč a není efektivně využité – smýšlejte ekonomicky a ekologicky“. Řídím se tím podvědomě do dnes a vím, že i kdybych byl jediným, kdo si tenkrát z té hodiny něco odnesl, a i když to byla jen tato jediná hospodárná rada, mělo úsilí a čas těch mladých lidí smysl.
Nemusím se za svou práci ani před sebou samým stydět.
