Já z Byznysu, ty odkud?

První co mi říkali, bylo: „Zapomeň, že někoho zajímá, co děláš!“, jenže já prostě o tom psát musím, protože tím již 6 měsíců žiju. A ještě 6 mi jich zbývá, prožívám totiž svůj Rok jinak.

Výlet - tentokrát do chráněné dílny v Německu.

Autorka: Kateřina Grausová

Od ledna pracuji v neziskovce, lepší slovo by bylo spíš „makám“, ale to se do renomovaného blogu nehodí… Mými kolegy jsou převážně vozíčkáři a první, co mi můj nový zaměstnavatel musel pořídit, byla židle.

Těch je u nás nedostatek, téměř všichni si ji totiž vozí sebou. Když už jsem měla židli, zapadla jsem mezi ně dobře a jednají se mnou jako sobě rovným – koukáme si na těch židlích (kolečkových) z oka do oka. Když mě ale naštvou, klidně vstanu a podívám se na ně spatra, i když je to ode mě docela sprosté. A to už všichni ví, že je zle. Jinak jsou to ale zlatí lidé, tak lidsky dobře jsem se ještě v žádném pracovním kolektivu neměla.   

Ještě jsem nenapsala, co dělám. Pracuji v cestovce Bezbatour, která připravuje dovolené pro handicapované, zejména vozíčkáře (neboli  vozmeny, ty, co jezdí na káře, nebo taky kryplíky, jak sami sebe s humorem sobě vlastním občas nazývají).  A protože u nás i ti vozíčkáři (jednou mi kolega říká: „ty mluvíš o vozíčkáři, jako by to snad byl nějaký náš koníček, třeba jako motorkář.“) taky pracují, tak vědí, co přesně mají klientům nabídnout, co je zajímá a co potřebují. Tady je handicap vlastně velká výhoda.

 No a já jsem sem přišla z byznysu (jak oni říkají, jako bych snad byla z jiné planety) a mám jeden rok na to, abych jim to pomohla pořádně rozjet a udělat z této cestovky nejen dobrý sociální podnik (to už je), ale hlavně VÝDĚLEČNÝ sociální podnik. Předpoklady bych k tomu měla mít. Zkušeností mám mnoho. Vůle mi nechybí. Zapálená jsem. Na celkové výsledky mé práce pro neziskovku si ale budete muset ještě půl roku počkat.

To, že jsem z „jiné planety“ je znát. Přemýšlím jinak, mluvím jinak, funguji jinak. Když jsem např. onehdy spustila něco o daních, nastalo takové ticho, že jsem se až lekla. Po chvíli jsem zjistila, že vytřeštěné oči a otevřená ústa neznamenají nějakou nebezpečnou chorobu, která schvátila celou firmu kromě mě, ale že mi prostě vůbec nerozumí. Nicméně i já se každý den učím něco nového, např. pronikám do tajů komunikace se státními úředníky, učím se trpělivosti a trpělivosti a znovu trpělivosti a také jinému tempu.  Každý den vidím, že se všichni někam posouváme. Možná ne vždy dopředu, ale i vedlejší cesty jsou hodně zajímavé.

Pokud by někdo z byznysu zvažoval dát se na rok do služby neziskovce, vřele doporučuji. Sáhnete si na síly, o jejichž existenci jste zaručeně netušili. Je to každopádně výzva. Slabší osobnosti a ty, kteří hledají rok oddychu pro byznysovou rekonvalescenci, varuji. Nejen že si neoddychnete, ale budete každý den burcovat své síly a prosit Boha byznysu, aby vás osvítil a ukázal cestu, kudy své počínání vést. Je to cesta pro odvážné, nespoutané a tvrdohlavé. Báječná cesta poznání. Cesta lidskosti a naplnění. Pro mě další dílek do skládačky života. Změnila jsem se. Neměnila bych.

Jo a kdyby to četl náhodou nějaký grafik a webař se záchvatem dobročinnosti, tak ty bychom FAKT potřebovali.