Nový občanský zákoník?

Je nevděčným údělem předtočených „hlav“ v Otázkách Václava Moravce, že jejich pár vět je předloženo hostům k rozcupování, aniž by hlava mohla reagovat. Poskytuji tedy svůj komentář alespoň touto formou. Pořad najdete tady.

Hlavním cupujícím byl Karel Čermák, bývalý to ministr spravedlnosti. Všemi jeho výroky nemá ani smysl se zabývat. Stačí připomenout, že úvodem přiznal, že studiu nového zákoníku věnoval „tak deset“ (rozuměj hodin). Tím mohla debata skončit. Zákoník má 3081 paragrafů, takže pokud by jej měl za tu dobu alespoň přečíst celý, musel by postupovat tempem přes pět paragrafů za minutu. Zákoník navíc není detektivka a přečíst jej rozhodně nestačí. Vzpomněl jsem si v této souvislosti, že právě (tehdy ještě) ministra Čermáka jsem před připravovaným zákoníkem varoval, když jsem ho náhodou potkal v roce 2004 v Paříži na konferenci ke dvoustému výročí zákoníku francouzského. Prokazatelně se mu tedy věnuji také deset (rozuměj ovšem let) a přesto v něm stále objevuji nové a nové momenty.

Právě uvedené je přitom, bohužel, klíčovým momentem celého problému. Woody Allen říká, že o knize se mnohem lépe diskutuje, pokud ji člověk nečetl. O novém občanském zákoníku to platí také. Téměř každý právník i politik má názor na to, zda jej mít či nemít, téměř žádný z nich jej ale ani nečetl, natož aby studoval jeho skutečný obsah. Veškerá debata se tak vede jen na téma „chceme nový občanský zákoník?“ To je ale debata zcela zbytečná. Samozřejmě, že chceme nový občanský zákoník, na tom se všichni shodujeme již dvacet let. Jde jen o to, zda chceme tento nový občanský zákoník.

K tomu jsme se v neděli v Otázkách Václava Moravce téměř nic nedozvěděli. Snad jen, že prý více chrání svobodu člověka a jeho právo volně si upravovat smluvní vztahy. To ovšem jednoduše není pravda. V některých detailech se sice smluvní svoboda rozšiřuje (třeba právo smluvit si výši úroku z prodlení), v jiných se ale naopak zase omezuje (třeba omezení možnosti uzavřít smlouvu na dobu delší 10 let). Skutečné změny jsou docela jinde a nikde se o nich nepíše. Nejde přitom o změny nijak malé a debata o nich rozhodně měla být vedena.

Tak například formou zajišťovacího převodu práva je legalizována propadná zástava. Dobrá víra toho, kdo nabude věc (včetně nemovitosti) od nevlastníka je velmi silně chráněna na úkor jejího vlastníka skutečného. Vydržecí doba se v některých případech prodlužuje z deseti na dvacet let, případně ze tří na šest. Zavádí se v některých případech odpovědnost za škodu, kterou jinému způsobím tím, že neuzavřu smlouvu. Zavádí se možnost požadovat jednostranně změnu výše nájmu i v případech, kdy byla výše nájmu určena dohodou. Mění se podmínky odpovědnosti za škodu tak, že se v některých případech odpovídá přísněji, než dosud, v jiných méně přísně či vůbec. Umožňuje se úročení úroků.

Podobně by bylo možno pokračovat ještě nesmírně dlouho. Když pořádáme přednášky o nejvýznamnějších změnách, které nový zákoník přináší, trvají v součtu pět dní a pokrývají zhruba jen polovinu materie.  Neříkám rozhodně, že jsou všechny špatné. Ale jsou to změny, o kterých by se mělo mluvit a diskutovat: chceme více chránit vlastníka, nebo nabyvatele od nevlastníka? Více chránit slabšího před silnějším, nebo svobodnou volbu? Upřednostnit mravnost a spravedlnost v konkrétních případech, nebo právní jistotu? To všechno jsou otázky právně-politické, otázky, na které by měl odpovědět náš parlament, nikoliv autoři návrhu kdesi v tichu svých pracoven.

A stejně tak by se mělo mluvit ještě o jedné věci. O tom, že zákoník je mimořádně uživatelsky nepřívětivý. Že mnoha formulacím je těžko rozumět. Že často nutno pospojovat ustanovení roztroušená na mnoha místech, aby bylo zřejmé, jak je nějaká věc řešena. A že nezřídka si takto roztroušená ustanovení odporují. Že při hlubším studiu nacházíme další a další nedodělky a nedostatky. Chceme opravdu takový nový občanský zákoník?

Skutečnost je bohužel taková, že onu největší revoluci v našem soukromém právu, ony stovky závažných změn, které se dotknou každého občana, přijímáme zcela naslepo. Co jsme si to přijali, se dozvíme v příštích letech. Jenže to už bude pozdě plakat nad výdělkem.

A závěrem malá soutěž pro kolegy právníky. Pokud Vás napadá, co je „jiné právo“ ve druhé větě následujícího ustanovení, napište to do diskuse pod blogem:

§ 2910: Škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.