Zvolení Miloše Zemana prezidentem jsem přijal částečně se zděšením, částečně s obrovským zklamáním a částečně s hrozným vztekem. A rozhodně ne proto, že nevyhrál právě můj kandidát, ale právě proto, že vyhrál pan Zeman...
V přímé volbě, kdy svou kandidaturu může ohlásit každý, kdo splňuje dané podmínky, mě ohlášení pana Zemana, že se také bude ucházet o tento post, přišlo jako vtipný výstřel do tmy podobně jako u Tomáše Vandase nebo Kláry Samkové. V okamžiku, kdy pan Zeman předložil počet petičních podpisů značně překračující stanovený limit, jsem však zbystřil a doufal, že se jedná jen o jakousi recesi podobně jako u Vladimíra Franze. Semifinálová devítka uchazečů byla myslím dostatečně diverzifikována, jak politicky, tak osobnostně, a proto jsem doufal, že voliči budou vybírat rozumně a s dostatečně velkým přehledem o svém favoritovi a vážnosti funkce, kterou má zastávat.
Ke zbývající části volební kampaně až do vyhlášení vítěze se mi vyjadřuje jen těko a bolestivě. Lži, manipulace, urážky, pohrdání soupeřem, to vše zcela mimo jakýkoliv rámec slušnosti - taková byla nabídka Miloše Zemana. Přesto byl zvolen a dostal se tak do funkce, kde bude v historii zobrazován s Masarykem nebo Havlem. A naděje lidí, kteří doufali, že po vítězství se pan Zeman bude jako prezident chovat, že odhodí stranickost a osobní sympatie či nesympatie k určitým stranám a lidem, vzali hodně rychle za své. Místo ukončení bojů přišli jen další urážky a posměšky na všechny strany, a přestože pan Zeman ještě není ve funkci, už vyzývá vládu, aby to položila, a tím dává jasně svou "nadstranickost" najevo. Sestřih jeho návštěvy v ČT, kde je zobrazeno jeho vystupování, chování k okolním lidem a kde nejdůležitějším problémem je "popelníček", nepotřebuje další komentář.
Zvolili jsme si člověka, který je proslulý svým hulváctvím, arogancí, neschopností konstruktivního dialogu a nasloucháním jiných názorů. To jsou přitom vlastnosti, které jsou v přímém rozporu proti těm, které by prezident měl mít - umět naslouchat lidem, zajímat se o jejich životy a problémy, klidnit rozbouřené vody politického prostoru a být důstojným zástupcem našeho státu v zahraničí. Zdá se vám to všechno nápadné? No jistě, zvolili jsme si nového Václava Klause, který se přinejmenším v posledních pěti letech nechoval jinak. Znovu jsme zvolili člověka, na kterého se stupňovala kritika napříč celou společností a celým politickým spektrem. Člověka, který zdiskredioval úřad prezidenta ČR jak u nás, tak v zahraničí.
Od spousty lidí jsem slýchal a četl, že pana Zemana volili jako "menší zlo". Co je tohle za nesmysl? Menší zlo je pořád zlo. A je nesmysl podkládat to tím, že jít volit je povinnost. Ano, z hlediska demokracie je právo volit jedním z nejdůležitějších práv (a je smutné, že 40 % lidí si to pořád není schopno uvědomit). Ale jak jsem napsal, z devítky si téměř každý mohl vybrat kandidáta, který by nejvíce odpovídal jeho představě. A pokud tento kandidát do druhého kola nepostoupí a nepostoupí sem ani nikdo, kdo by se mé představě uspokojivě podobal, je mé právo nevolit ani jednoho. Zkrátka můj kandidát neuspěl, a je jedno, jestli v prvním, druhém, desátém kole... Na výsledku by se asi nic nezměnilo, ale při nižší volební účasti ve druhém kole by si vítěz musel uvědomit svůj mnohem nižší společenský mandát, který by touto volbou získal.
A já se ptám, jak je to možné? Jak může český národ dělat pořád ty samé chyby? Volíme stále ty samé strany, na které jsme čtyři roky předtím nadávali. Pouštíme do politiky ty samé tváře, kteřé přes dvacet let (a někteří mnohem déle) rozkrádají naši zemi. To nám opravdu stačí jenom populistické sliby, otevírání starých ran v historii a soutěže o to, kdo vytáhne největší špínu na svého soupeře? Proč se neumíme podívat na "člověka" a hledat na něm to, co chceme, aby za nás skutečně reprezentoval? Kdy se konečně ze závistivých, malých čecháčků stanou hrdí Češi?
Díky diskuzím na sociálních sítích, článkům, blogům a zejména veřejným demonstracím a podobným akcím v posledních letech jsem nabyl na chvilku pocitu, že lidé si konečně zoufalost politické situace u nás začínají uvědomovat, nehodlají se s ní smířit a chtějí ji změnit, posunout se dál, dát najevo, že nejsme jen tupým stádem, které chodí jednou za čtyři roky odevzdat médii určený hlas. Přímá volba prezidenta byla maturitou této snahy. Propadli jsme na celé čáře.
