Volební výsledky krajských voleb předsedovi hnutí ANO moc radosti nepřinesly, třebaže se je snažil prezentovat jako velké vítězství. Ono to na první pohled může tak vypadat, ale už na ten druhý je vidět, že věc je složitější...
Pan Babiš pochopitelně něco tušil už před volbami, když si celý frustrovaný stěžoval, že volební kampaň je jedním velkým spiknutím celé opozice proti hnutí ANO. Není hloupý, tušil, že žádná jednotlivá strana z opozičního spektra ho nemůže napřímo ohrozit, ale jejich spojením může vzniknout síla, která by mohla ANO pořádně zatopit. Nepomáhalo mu ani období, ve kterém se volby konaly. Koronavirová epidemie a její (ne)zvládání byla darem z nebes pro opoziční strany. Je asi fér podotknout, že by se v podobné situaci nacházela jakákoliv partaj, která by zrovna byla u moci, na druhou stranu přešlapy a komunikační šumy (často opakované), kterých se vláda dopouštěla, byly z její strany dobrovolnými nahrávkami na smeč opozici. Je také úsměvné poslouchat nářky nad spiknutím opozičních stran od člověka, který se v touze po moci spojil s komunisty.
Po volbách došlo k tomu, co každý musel očekávat. Kde to je možné, vytvářejí opoziční strany koalice bez hnutí ANO, které se často umístilo na prvním místě v počtu mandátů. Záměrně nepíši, že volby vyhrálo... Jediným šokovaným byl pan Babiš, který začal dštít oheň a síru a lamentovat nad krutým osudem. Jeho posledním výstřelem do tmy bylo prohlášení, které se bezpochyby zapíše mezi jeho nejznámější: "Vítěz by měl brát vše!" Slova, která se snad odvážili pronést jen největší totalitní vůdci před nastolením svých diktatur. Zas a znovu nám pan Babiš ukazuje, že pojmům jako "demokracie" buďto vůbec nerozumí, anebo si s nimi vytírá patřičné tělní otvory. Bude velice důležité si tyto věci zapamatovat pro příští rok, kdy se budou konat volby do poslanecké sněmovny.
Pan Babiš nerozumí jedné věci - hnutí ANO nevyhrálo volby. Jako vítěz by se snad dalo označit v jakémsi virtuálním závodu o celkový počet mandátů. O ten se tu ale nehraje. Realita je taková, že vítězem je ten, kdo vládne. V senátních nebo prezidentských volbách je vítěz jasný hned po druhém kole. Ten, kdo získal nejvíce hlasů, se stává senátorem či prezidentem. Krajské volby (stejně jako ty do poslanecké sněmovny) ale takto nefungují. Strana, která získá nejvíce mandátů v daném regionu (kraji či poslanecké sněmovně), není automaticky vítězem, ale získává nejlepší postavení na šachovnici v polovině střetnutí (ve volbách do sněmovny je navíc podpořena benefitem při přepočtu hlasů na mandáty). Ony se totiž i krajské volby dají s trochou nadsázky označit jako dvoukolové. V prvním kole rozdají voliči stranám karty, ale ve druhém kole je potom na stranách samotných, aby s těmito kartami dotáhly volby do vítězného konce. A vítězem je pouze a jenom ten, kdo zasedne ve vládnoucí koalici.
Jediným skutečným vítězem letošních voleb je potom demokracie samotná. Poodhalila nám další vrstvičku z nitra pana premiéra, a zároveň ukázala sílu multipartajní demokracie (jen nesmíme zapomínat, že tato zbraň má dvojí ostří). Propad komunistů a sociální demokracie nám také ukazuje, že politické myšlení se ve společnosti ubírá správným směrem, byť pomaleji, než by možná bylo zdrávo. Zároveň tím pan Babiš ztrácí své jediné spojence, a jeho sny o "tisícileté říši" tak dostávají silné trhliny. Věřme tomu, že to lidem ještě alespoň ten jeden rok (a snad i natrvalo) vydrží.
