Znovu příběh, který neuvěřitelně ostře dělí českou společnost, jako mnoho dalších milníků z minulosti i současnosti. Polarizace a vzájemná neochota k dialogu na těmito tématy jsou naším dědictvím, které asi ještě dlouho přetrvá...
Od okamžiku, kdy se předseda senátu Miloš Vystrčil poprvé vyjádřil k navázání na svého předchůdce ohledně cesty na Taiwan, jsem se rozhodl, že počkám až do posledního aktu a bude celý příběh tiše sledovat s očekáváním, zda půjde o další nabroušené ostří, které rozdělí náš národ na dva nesmiřitelné tábory, neschopné konstruktivního dialogu, kritického myšlení a libujícího si ve vzájemných impertinencích. Nemýlil jsem se - mediální diskuze se stala rozbouřeným oceánem, bojištěm pro soupeřící jednotky příznivců a odpůrců cesty pana Vystrčila. Kolikrát už... a kolikrát ještě? Je to zdá se součást našeho národního genomu, dědictvím minulosti, která náš národ až příliš často stavěla před morální dilemata, jejichž řešením byl většinou schizofrenní stav společnosti. Ale dost již filozofování...
Přestože se vždy snažím hledat na obou stranách rozumné argumenty a tu správnou cestu vidím jakou jejich vzájemné sjednocení, v tomto případě jsem toho pozitivního v argumentech odpůrců cesty na Taiwan mnoho nenašel. Předseda senátu pan Vystrčil nastoupil do své funkce v pro něj těžké době i pozici. Být nástupcem pana Kubery, nejoblíbenějšího a zdaleka nejkvalitnějšího politika posledních let, není lehký úkol. A s mnoha dalšími věcmi zdědil pan Vystrčil i plánovanou cestu na Taiwan. Velmi horký brambor, který měl jen obtížná řešení. Pan Vystrčil mohl cestu odmítnout jako iniciativu bývalého předsedy, a celou situaci tak zamést pod koberec. Vysloužil by si tím možná jen pár poznámek pod čarou, které by ho pasovaly do role nevýznamného, nekonfliktního člověka, který nebude mít na politické dění v ČR velký vliv. Pan Vystrčil však nejen že se rozhodl cestu podniknout, ale - a to je v celém tomto příběhu zdaleka nejdůležitější - rozhodl se dát celé cestě hlubší, morální rozměr. Něco podobného měl na mysli jistě i pan Kubera.
Od té doby to pan Vystrčil schytává zprava i zleva, od části politické reprezentace i části laické společnosti. V čele politického útoku stojí okolí prezidenta Zemana (nemůžeme říci přímo prezident Zeman, protože o jeho ochotě, a možná i schopnostech, komentovat současné dění se dá velmi pochybovat), negativně se k němu staví premiér Babiš. ministr zahraničí Petříček i předseda Poslanecké sněmovny Vondráček. Podporu naopak vyjádřila opozice a členové Senátu. Rozdělení politických sympatií tedy zcela podle očekávání, argumentace však často pokulhává.
Ekonomické riziko cesty se již krátce po začátku přestalo předhazovat, neboť se ukázalo, že obchod s Taiwanem je pro naši zemi mnohem přínosnější a důležitější než čínský trh. Zejména pak pro české investory, kteří nikdy neměli a nikdy nebudou mít na čínském trhu rovné podmínky s místními firmami. Čína o žádný volný trh na svém území nestojí. Její zóny volného obchodu, které v posledních dvaceti letech budovala, jsou jen chytrou reakcí na mezinárodní situaci. Když se Spojené státy po pádu Sovětského svazu pasovaly do role samozvaného vývozce demokratických principů (jak ekonomicky, tak politicky), zavětřila Čína příležitost. Díky svým zónám volného obchodu se začala dostávat na trhy po celém světě, ale zatímco ve světě využívala skutečného volného obchodu, na domácím trhu neustále (ať už otevřeně či skrytě) podporovala a zvýhodňovala své společnosti.V poslední době se zdá, že si toto začínají ostatní státy čím dál více uvědomovat, a i v souvislosti s neutuchajícím porušováním lidských a občanských práv, které Čínu přes všechno to pozlátko řadí stále mezi nejhorší despocie na světě, přesouvají své peníze do jiných, rychle se rozvíjejících zemí v Asii. Bohužel. ekonomická spolupráce ani zdaleka neznamená politickou podporu, jak se o tom konečně Taiwan již po desetiletí přesvědčuje.
Hrozby, že jako země na tuto cestu doplatíme, mohou jen vyvolat úsměv. Čína přes veškerý svůj slovní ohňostroj nemá ani ekonomickou, ani politickou sílu k tomu nám nějak ublížit. Zařazení členů delegace na seznam pro zákaz vstupu do Číny připomíná hysterické mimino, které křičí a plácá lopatičkou do písku, protože si s ním nechce nikdo hrát. Je slyšet, ale to je asi tak všechno. Dopad může mít situace na firmy, které už v Číně investují, nebo ve kterých je čínský kapitál. Ale ty byly buď neuvěřitelně naivní, nebo musely dobře vědět, jak velké riziko je spolupráce s Čínou.
Mnohem podstatnější aspekt české delegace byl pochopitelně ten morální, či řekněme rovnou politický. Třebaže pan Vystrčil nikdy nevyslovil nic, čím by zpochybnil politiku jednotné Číny, kterou, stejně jako řada dalších států, uznává Česká republika, podpora demokratického systému na Taiwanu, který je v permanentním ohrožení despotickou Čínou, byla zřejmá. To byl hlavní argument odpůrců cesty - ohrožení mezinárodních vztahů s Čínou, porušování mezinárodních statutů a dohod. Česká republika převzala po komunistickém režimu diplomatickou linii ve vztahu k Číně a do současné doby se jí drží. Je to ale správně?
V roce 1971 byl na základě hlasování Valného shromáždění OSN politická reprezentace na Taiwanu zbavena křesla zástupce Číny a toto místo bylo přiděleno komunistickému vedení v Pekingu. Taiwanu nebylo ani ponecháno místo jakožto samostatné zemi a jeho osud byl ponechán komunistickému režimu Číny. Bezprecedentní politické rozhodnutí, udělané na základě masivního tlaku komunistické strany v Číně. Přestože bylo ve volbě rozhodnuto velkou převahou hlasů, rozpolcenost situace dokazuje hlasování, které proběhlo o pár dní dříve na návrh Spojených států. Ty navrhovaly vznik dvou samostatných států (pevninské Číny a ostrovního Taiwanu), kdy toto hlasování neprošlo jen velmi těsně (61 proti, 51 pro, 16 se zdrželo). Do současné doby jsou předkládány žádosti Taiwanu o přijetí do OSN jakožto samostatného státu, ale jsou zamítány na základě trvalého odporu Číny. Ta ovšem nemá nad Taiwanem žádnou politickou moc, a ačkoliv ho stále považuje za své území, vystupuje Taiwan de facto jako samostatný stát.
A zde se dostáváme k jádru problému. Taiwanu k mezinárodnímu uznání chybí jen to uznání samotné, všechny ostatní znaky splňuje. Proč se tedy bránit uznání Taiwanu? Rezoluce OSN, stejně jako mezinárodní diplomatická linie ČR, a vůbec žádný jiný zákon na světě - od městských vyhlášek po ústavy - není dogmatem na věčné časy, ani slovem božím. Jako už mnohokrát v historii může být změněn, nebo může přestat být respektován. Vedoucí úloha KSČ byla jasně zakotvena v české ústavě. Norimberské zákony byly především dva ústavní zákony Říšského sněmu. Kdybychom nemohli zpochybňovat žádné, aktuálně platné právní předpisy, žili bychom ještě stále pod prvotními zákony starověkých říší. Proto je zpochybnění legitimity politiky jedné Číny nejen možné, ale i žádoucí, neboť se jedná o střet státu, který vyznává stejné demokratické hodnoty, jako Česká republiky, s despotickým hegemonem, jehož praktiky zakusovala naše země po 40 let. Nezapomínejme, že i my jsme byli malou, nevýznamnou oblastí, o kterou se svět nemusel zajímat. Měli jsme jen to štěstí, že jsme byli součástí boje dvou světových, geografických politik. Taiwan v tomto svém boji zůstává geograficky osamocen. A tak právě státy se stejnou minulostí a zkušeností, jako má Česká republika, by měli stát v čele podpory zemí, pro které je tento boj současností. Souhlasím s těmi, kdo říkají, že by se nemělo jednat o jeden výstřel do tmy. Česká, potažmo i evropská politická scéna se musejí naučit nebát se dávat jasně najevo demokratická stanoviska - ať už se jedná o Taiwan, Bělorusko, Ukrajinu, Krym, palestinská území, Kosovo nebo Katalánsko.
Proto jsem velice rád, že se pan Vystrčil rozhodl cestu na Taiwan uskutečnit a dal tím nový impuls nejen v české politice, ale i v naší společnosti. A není bez významu, že se za něj postavily i mnohé další demokratické státy. Ono je lehké nechat se unášet proudem a nečeřit vodu. Ale postavit se a navzdory odmítání svého okolí říct nebo udělat něco pravdivého, to chce skutečnou odvahu. Ponechejme mu čas a prostor, aby ukázal, zda to s tímto nově nastoleným směrem myslí vážně, nebo to byla jen jednorázová trucakce k vlastnímu zviditelnění, jak někteří říkají. Je zajímavé, že po dlouhé době, kdy si stěžujeme na vládu a prezidenta, se objeví někdo, kdo jde správným směrem - a my se rozhodneme nadávat i na něho. Jestli už jsme snad skutečně neměli ten hřbet ohnutý tak dlouho, že tu pravdu nahoře nevidíme. Buďme rádi, že lidé, jako pan Vystrčil, nám ji pomáhají zase vidět.
