Budoucnost zemědělství - od globálního k lokálnímu

V říjnu loňského roku navrhla Evropská komise novou podobu společné zemědělské politiky. Ta – pokud s ní bude souhlasit Rada Evropy a Evropský parlament – přinese řadu revolučních změn. Našeho zemědělství se, alespoň podle tvrzení některých zemědělců, dotkne především zastropování přímých plateb do výše 300 tisíc EUR (cca 7,5 milionů Kč) na jednu farmu nebo zemědělský podnik.

Ekofarma přináší lokální soběstačnost.ekofarmasuffolk.cz

Postoj velké části našich zemědělců, kteří – cituji předsedu Agrární komory Jana Velebu: „chtějí podobu reformy ovlivnit, protože ta stávající je velmi špatná,“ naprosto chápu. Čeští zemědělci jsou díky kolektivizaci, provedené v padesátých letech minulého století, ve velmi specifické situaci. Průměrná velikost zemědělského podniku v ČR činní 152 hektarů. To je evropské unikum – pro srovnání, v SRN jde o 56 hektarů, ve Francii o 53, v sousedním Slovensku o 6. Velikost průměrné české farmy se tak spíše než Evropě blíží geograficky i historicky značně vzdáleným USA, kde průměrný farmář obhospodařuje 192 hektarů.

České zemědělství přitom, jak známo, funguje od roku 1989 dvoukolejně. Ne každý předseda JZD totiž odpovídal tomu sympatickému popletovi z Troškových komedií. Naopak – mnozí z nich byli a jsou schopní manažeři, kteří dokázali družstvo transformovat v s.r.o. či a.s., vyrovnali se s restituenty, zvýšili produktivitu práce a nyní jsou z jejich bývalých JZD velké a efektivní zemědělské podniky, nemající v EU srovnání. Ve stejné době se ovšem nadšeně vrhla do podnikání i řada soukromých zemědělců a vznikaly rodinné farmy. Ty přitom často staví svoji konkurenční výhodu na vyšší přidané hodnotě, jako je například produkce biopotravin. Ačkoliv se to může zdát zvláště městskému čtenáři novin překvapivé, je poměr těchto subjektů 1:1. Tím nemyslím, že na jednu velkou a.s. připadá jedna rodinná farma, ale že cca 50 % půdy obhospodařují tyto kolosy a 50 % drobní farmáři. To při jednání v Bruselu a případném podávání pozměňovacích návrhů musíme brát v potaz.

Stejně tak musíme brát v potaz to, že jde o trend, jejž nemůžeme příliš dlouhodobě zakonzervovat. Všichni se shodneme, že EU potřebuje společnou zemědělskou politiku. I na tom, že ji nelze ponechat ve stávající podobě, kdy se dotace stát od státu lišily a téměř nikdo přesně nevěděl, na co má nárok. Takto neefektivně bylo přitom rozdělováno cca 40% rozpočtu EU. Pokud se má rozpočet Unie snižovat (k tomu se nepřikláním, ale řada hlasů zejména „zprava“ po tom volá), je nutné zefektivnit hlavně zemědělskou politiku.

Daleko důležitější – a to musí pochopit i naši zemědělci – je však zcela otočit současný trend a vydat se cestou od globálního k lokálnímu. Budoucnost musí být zejména v potravinové soběstačnosti ne jenom na úrovni státu, ale i na úrovni nižší, ideálně regionální.

Jistě – nic nelze dělat bez kompromisů. Dovedu si například představit na přechodné období  zastropování ve výši 400 tisíc Euro. Nemůžeme však předpokládat, aby se, jak navrhl ministr zemědělství Petr Bendl, strop úplně zrušil.

Věřím přitom, že naši zemědělci výzvu přijmou a vypořádají se s ní podobně, jako to dokázali po roce 1989. Nebude to jistě jednoduché období.  Ale je to cesta jak zvýšit konkurenceschopnost nejen ČR, ale i EU jako celku. A to si snad přejeme všichni.