Slovanský rozměr Rusko-Ukrajinské války

Hluboko v nás jsme stále pokrevním rodinným společenstvím. To nás chrání před vnějším nebezpečím.  Je to tak po tisíce let. Už Limonádový Joe říkal: Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina. Občanský nátěr je jen na povrchu.

V roce 2015, už po ruské okupaci Krymu, jsem se v Tunise potkal v hotelovém baru s Rusem. Byl to mohutný  růžolící svalnatý chlap. Objednával si tucet vodek a já něco poznamenal svou školní ruštinou. Podivil se:

"Ty mi rozumíš?" 

"Bohužel ano."

"Proč bohužel?"

Nechtěl jsem mu zdlouhavě vyprávět  o tom, že jsem se musel osm let základní školy, čtyři roky gymnázia a dva roky na vysoké povinně učit rusky, tak jsem jen shrnul:

"Mám rád Rusy, ale raději jen v Rusku."

Kdyby se rozmáchl, určitě by mě srazil k zemi, blesko mi hlavou. On ale jen poznamenal:

"My jsme normální."

Dneska už víme, že přece jen v něčem úplně normální nejsou. Proto mě překvapilo, jak mizivá byla většinová česká reakce na okupaci Krymu, na separatistické boje na Donbase na podporu těchto bojů ze strany Ruska a nakonec i na vpád Ruska na Ukrajinu letos.

Objektivně vzato, je to úplně stejný postup, jaký zvolil Hitler vůči nám v roce 1938. Proč to mnoha lidem, nevadí? Proč mnozí dokonce hájí ruský vpád?

Vzpomeňte si, jak se cítíte v Polsku, v Chorvatsku nebo když mluvíte s Ukrajincem. Tu a tam padne známé slovo. Ano, všichni jsme Slované. Ať chceme, nebo nechceme, ať se posmíváme Rusům, že nemají na stavbě ani kolečko a neznají splachovací záchod, někde v nevědomí cítíme, aniž bychom si to vždy uvědomovali, že jsou to naši blízcí, "že jsme jednoho rodu". To znamená, že jsme to tak trochu i my. Těžce se smiřujeme s tím, že jazykově bratrský národ se chová jako barbar.

Lidské společenství má několik slupek. Rodinu. Občinu, obec, zemi, potom jazykové společenství a teprve nad tím vším je občanská společnost. Ta je vpodstatě anonymní a křehká, postavená na pravidlech a jejich dodržování, chladném soudy vymáhaném nezávisle na tom, koho se to týká. Taková občanská společnost může vzniknout z jakýchkoli přistěhovalců a města jsou plná takových uskupení. Náhodných, dočasných, bez pevných a dlouhodobých vazeb. Proto vznikl konflikt mezi liberální společností a "prostými říslušníky kmene" už při přistěhovalecké vlně. 

Když napadlo Rusko Ukrajinu, je to jako kdyby Německo napadlo Rakousko a tam zničilo infrastrukturu, znásilnilo ženy a ukradlo záchodové mísy. Nebo jako kdyby stát Mississippi napadl Louisianu! Vpodstatě nepředstavitelná bratrovražedná válka. Ukrajinci jsou Rusům nejbližší národ. I  kdyby jen desetina z toho, co se o ruském vpádu píše, byla pravda, je to děsivé barbarství. A my bychom si museli přiznat (řečí prostých vrstev), že Rusové jsou přinejmenším tak hrozní jako Němci. Vpodstatě musíme revidovat celý náš národní narativ od roku 1848. Ty masy, které křičí po demisi Fialovy vlády a zastavení pomoci Ukrajině, by to možná takhle neřekly, ale asi to tak cítí. Asi by chtěly zůstat ve "slovanském souručenství", klidně i bez svobody. Cítí se v takovém kmenovém svazu v bezpečí, mezi svými. Nikdy nikam moc necestují, a když tak s cestovkou. Neumí jazyky a nerozumí státnímu rozpočtu, ale o to jsou silnější. Neměli bychom tyto animální pudy podceňovat, ale nelze s nimi ani racionálně bojovat.