Schengenská hranice aneb selhala Evropská unie?

Polská armáda má 110.000 vojáků, 600 tanků, Česká armáda 30.000 vojáků včetně rezervistů a 150 bojových vozidel. Ruská armáda disponuje 3.014.000 vojáků a 20.000 tanků. A kolik vojáků má evropská pohraniční stráž?

Na pozadí uprchlické krize na bělorusko-polské hranici se dočítáme, že Evropská unie při ochraně vnější hranice selhala. 

Nuže: Ochrana hranice je v kompetenci "národních" států (dávám do uvozovek, protože jde o tradiční označení, ale v mnoha státech žije více národů než jen jeden). Evropská unie nedisponuje pohraničním ozbrojenými silami, ani technikou, ani nevykonává nad žádným úsekem hranice dohled.

Členské státy nejen že brání tomu, aby se jednotná evropská ostraha vytvořila, ale často odmítají i nárazovou pomoc cizích států jako teď Polsko. Odůvodňují to často tím, že se nechtějí řídit jednotnou azylovou politikou. To tvrdí Maďarsko a Polsko. Ostatní postižené státy (Řecko, Itálie, Španělsko) dlouho azylovou politiku respektovaly.

Rozumní lidé doufali, že se Evropa dohodne na rozumném řešení. Rozumným řešením není otevřená azylová politika, na jakou jsme byli zvyklí před rokem 1989 a jakou jsme také hojně a rádi využívali, když jsme chtěli uniknut z komunismu. 

Řešením ale není ani absolutní odmítání azylu v českém duchu. Ve světe prostě existují lidé, kteří si azyl zaslouží. Nemůžeme absolutně odmítat veškeré azylanty. Co se to stalo s Čechy, že nechtějí ani jednoho imigranta? To už se nepamatujete, jak lidé utíkali před rokem 1989 na Západ? 

Řešením je centrální evropská armáda a pohraniční policie mimo kompetenci národních států. Tyto síly musejí být zčásti mobilní, protože krize může být jednou na řeckém ostrově Samos, jindy ve španělské enklávě Ceuta, v řecké Anatolii nebo na běloruské hranici. Možná že někdo dopraví imigranty i na rusko-finskou hranici. Co potom? 

Je směšné udržovat v Evropě čtyřicet národních miniarmád, z nichž naprostá většina není schopna reálně bránit svou zemi déle než dva týdny. Je směšné, že národní vůdci nedovolí přenést více pravomocí na ústřední úroveň, neomezí přerozdělování dotacemi a netrvají na praktických krocích i za cenu ústupků (ukázkou neschopnosti národních reprezentantů je problém s odbouráním přechodu letního a zimního času - to neselhala Evropská unie. To selhali předsedové vlád a jejich ministři).

Říká se, že kdyby francouzský ministr zahraničí Schuhman nechal v roce 1952 hlasovat francouzský parlament o založení Evropské společenství uhlí a oceli (předchůdce dnešní EU), návrh by neprošel. Takový byl ve Francii odpor vůči spolupráci s Německem. Tlak na spolupráci způsoboval i strach z tehdy mocné komunistické sovětské říše.    

Dnes je hrozba z východu podstatně menší až nulová, Unie narostla v přerozdělovacího levičáckého molocha a Evropa hospodářsky ztratila na významu. Centralizační tlak tedy zeslabuje. Přesto je řešení nutné.

Odejít z Unie řešením není. Naopak problémy přibudou a výhody společného trhu zeslabí. 

Nadějí je, že se najde skupina nebo elita, která bez ohledu na panující veřejné mínění a bez ohledu na to, že si tím poškodí kariérní výhledy, bude tlačit na koncepční řešení. Musí přitom vydržet osočování, konflikty, nenávist lidí (vzpomeňte si, jaké problémy měl Masaryk kvůli Hilsnerovi. Chtěl odejít do Ameriky!). Za budoucnost našeho kontinentu to stojí.