Gybridnaja vojna

Toljův hlas se rozléhal po celém (jediném) nástupišti v Schaanu. Kdybych to předtím neviděl na vlastní oči, nevěřil bych, že do sebe před malou chvilkou obrátil čtrnáct velkých stakanů doppelkornu ...  

To podplukovník Anatolij Mirošničenko, navzdory svému příjmení Rus a ne Ukrajinec zpíval:

Vstavaj, strana ogromnaja,    Povstaň, obrovská země,
Vstavaj na smertnyj boj!        povstaň na smrtelný boj!
S fašistskoj siloj ťomnoju,      S fašistickou temnou silou,
S prokljatoju ordoj.                 s prokletou hordou.

????? ?????? ???????????   Pusť jarosť blagorodnaja
????????, ??? ?????!             Vskipajet, kak volna!
???? ????? ????????,         Iďot vojna narodnaja,
????????? ?????!             Svjaščennaja vojna!

Když se rychlík RJX 367 rozjel směr rakouský Feldkirch (a dále Wien Hauptbahnhof), podplukovníkův hlas postupně slábl a my na nástupišti jsme si uvědomili, že právě šťastně skončila hybridní válka. Ale nemuselo to tak dopadnout! 

Lichtenštejnsko, Vaduz o den dříve: Seděl jsem jako hromádka neštěstí v hospodě Gaflei Stuba s jediným svým majetkem - ruksakem - u nohou. Právě jsem ztratil práci jako pomocný montér regálů a nevěděl jsem, kde přespím. Blížila se zavíračka a hospodský Furx po mně nedůvěřivě šilhal svým jediným okem. Kde by mě v tu chvíli napadlo, že mě zachrání mé gymnaziální znalosti ruštiny?

Zrovna když Furx provokativně zvedal židle na stoly, rozrazila hlavní vchod mohutná postava s vojenským kabátcem 10. desantního batalionu ozbrojených sil Ruské federace:

"Zdavajtěs, fašisty!" namířil podplukovník Mirošničenko na mě a na Furxe samopal a hrozivě zarachotil uzávěrem.

"Što ty chočeš, durak?" vyklouzlo mi a hned jsem si uvědomil, že mě během vteřiny může zastřelit. Mirošničenko se ale usmál:

"Ty slavjanskyj brat?"

"Da," přisvědčil jsem a byla to i z 37,5% pravda. Oči se mu zamlžily dojetím, když si uvědomil naši slovanskou vzájemnost. Poplácal mě po rameni, napřáhl ke mně pravici a při medvědím stisku se představil:

"Anatolij Sergejevič Mirošničenko, komandujuščij 10. desantnovo bataliona," a mávl ke vchodu. Dovnitř vešlo 9 nemytých a potrhaných vojáků. 

"Za nás bylo v batalionu 300 lidí," podivil jsem se.

"Ničego! Ostatní utekli k fašistam v Austrii a v Germanii. Nám takových slabochů netřeba. Však my jich najděm i rozstreljajem!" mávl rukou Anatolij a už kýval na Furxe, ať nosí na stůl. Hospodský přerušil skládání židlí a o zavíračce se před podplukovníkem ani nezmínil. Dva vojenští otrhanci se postavili na stráž u dveří a zbývající si posedali kolem nás a spokojeně se nalévali žitnou i rumem z Furxových zásob. Ten už si psal útratu do počítače a přemýšlel, jaké doklady bude muset předložit vládě lichtenštejnského knížectví, aby dostal náhradu. . 

"Co vás přivádí, Toljo?" osmělil jsem se.

"My, samaja balšaja strana mira. jsme největší zemí světa. Naša armia samaja silnaja v mire. Naše armáda je nejsilnější ve světě. Je otázkou cti, abychom bojovali se zemí, která je také nejlepší. Tak jsme přijeli do Lichtenštejna, do nejbohatší země ve světě. Vypráskáme fašisty a osvobodíme nevolníky. Popijeme nemnožko a vyrazíme dobýt hrad."

Když přinesl Furx další rundu panáků, nenápadně jsem mu  sanktgallenským dialektem prozradil záměry 10. desantního praporu. Vlasteneckého výčepního nejprve téměř přepadly mdloby při představě, že by ta banda špinavců vpadla na posvátnou půdu knížecího sídla. Vzápětí jej ale ovládla duchapřítomnost a pod záminkou hovoru s nočním dodavatelem knížete mobilem varoval.

Když jsem odešel na záchod, přitočil se Furx ke mně:

"Kníže se ptá, jestli bysme jim nemohli dát ňáký peníze a vypakovat je?"

"Zkusím to," rozhodl jsem se feudálnímu státu pomoci. Po návratu jsem poplácal Anatolije po zádech a rychle spočítal, že před ním na stole stojí už deset prázdných štamprlí:

"Anatolij, ty dobryj čelověk. Nezabíjej kňjaza. Jesť u tebja rebjonok?"

"Da. Četyrjoch."

"Dostaneš 1000 franků a pračku."

"Kakuju mašinu?"

"Siemens. Fašistskuju."

"Dvě tysjači frankov," zkusil Anatolij smlouvat

"Charašo," slíbil jsem, aniž bych k tomu byl pověřen, že dostanou dva tisíce franků. Myslel jsem, že za záchranu před desátým batalionem těch 20.000 franků stojí. 

Furx to začal vyřizovat s vládními místy. Problém byl s těmi pračkami. Vzbudili majitele prodejny elektrospotřebičů Gmeinera. Kníže ale po něm chtěl za odběr deseti kusů množstevní slevu 25%. Až ke stolu, kde jsem vysedával s podplukovníkem, jsem slyšel rozčilený hlas knížete Aloise von Liechtenstein, když konferoval naráz s Furxem i Gmeinerem:

"Gmeinere, je tvoje vlastenecká povinnost přispět k záchraně domoviny. 8% je málo."

Do toho se přidal Furx:

"Franzl, ty syčáku, sušička, cos nám prodal předloni už byla dvakrát v opravě. Já tady nasazuju krk a každou chvíli mě můžou ty bolševici zastřelit a ty se hádáš o pár procent?"

Nakonec se shodli na slevě 17.%. Anatoliji jsem sdělil, že problémem je, že potrvá nějakou dobu, než pračky dovezou. Mávl rukou a pokynul nešťastnému Furxovi, ať donese další rundu. 

Asi ve dvě v noci se objevil ve dveřích světlovlasý mužík s pihami ve tvářích, jasně modrýma očima a v drahém obleku. Hrnul se k Mirošničenkovi:

"Já Vsevolod Jurjejič Buňačev. Jsem největším majitelem půdy v lichtenštejnském Triesenu. Mám čtyřista hektarů. Poď, vyhlásíme Lichtenštejnskou lidovou republiku."

"Chorošo," souhlasil podplukovník, "nejprve popijeme. Do rána obsadíme tvoji děrevňu, ale musíme mít prapor."

Buňačev sice nepokládal prapor za takovou nezbytnost, ale armádě se neodporuje. Mirošničenko nechal zavolat Furxovu ženu a přikázal jí:

"Vazmi zástavu Lichtenštejna a přišij na ni zlatou hvězdu. Ponimaješ?"

Pro Furxovou to sice bylo stejné, jako kdyby na ni mluvil Číňan, ale naštěstí jsem tam byl já, středoevropský jazykový polyglot (s výjimkou maďarštiny). Povzdechla, donesla si světlou režnou niť a žluté Furxovy spodky a jala se z nich vystřihovat hvězdu pracujícího lidu. 

Když byla hotová vlajka Lichtenštejnské lidové republiky, vypadala trochu jako vlajka Angoly. To už svítalo a Gmeiner dovezl i těch deset praček. 10. desantnyj batalion se začal i s kořistí a s penězi naloďovat do přistavených dodávek Liechtensteinische Post, aby je odvezli na nádraží.

Buňačev se bouřil:

"Toljo, slíbil jsi, že obsadíte Triesen a vyhlásíte Lichtenštejnskou lidovou ..."

"Sevo," zkroušeně se na něho podíval podplukovník, "policia tam jesť?"

"Da, ale jen dva strejci."

"U nich vooružije? Zbraně?"

"Pistole."

"Posmotri, podívej se, Sevo," nátahl podplukovník závěr svého samopalu a ukázal mu nábojovou komoru. Byla prázdná. 

"U nás nět patron. My prodali v Germanii," prozradil  Mirošničenko krutou pravdu o bojeschopnosti své jednotky. A Buňačev svého slovanského bratra objal s vědomím, že vyhlášení Lichtenštejnské lidové republiky se musí odložit do příští denacifikační akce ozbrojených sil Ruské federace.