Co s kletbou přírodního bohatství?

Když se na území nějakého státu náhodou objeví přírodní surovina, co z toho vzejde? Nastane v té zemi prosperita? Zneužijí ho vládci? Co s tím udělá OSN? Čím budeme topit, až skončí Rusko-ukrajinská válka? 

Nerostné bohatství je mezi jednotlivé státy rozloženo nerovnoměrně a vpodstatě náhodně. Občané dané země nemají žádnou zásluhu na tom, že zrovna u nich třeba tryská ze země ropa.

Svět prostě není spravedlivý. Zajímavější otázkou je, jestli toto "bezpracné" bohatství přináší dané zemi i prosperitu. Jistě, občané Saúdské Arábie mají obrovské sociální benefity, ale také potřebují statisíce cizinců, aby na ně pracovali. Oni přece takové práce vykonávat nebudou.

Daleko častější je ale případ, že od přírody bohatá země má vpodstatě živořící občany - viz Venezuela, Nigérie nebo Jižní Afrika. Tyto země jsou mnohem chudší než třeba Śvýcarsko, které nejen že nemá žádné nerostné bohatství, ale dokonce ani dostatek zemědělské půdy. 

Důsledkem nerovnoměrného rozdělení bohatství je i aktuální rusko-ukrajinská válka. Kdyby Rusko nemělo plyn a ropu, nikdy by si nemohlo dovolit Ukrajinu napadnout. Ze strany kontinentální Číny se zase odehrává bezohledný boj o suroviny po celém světě, Čína si kupuje politické elity za každou cenu, aby měla k surovinám přístup.

Jak řeší tento problém vyspělé země? Stát Aljaška nebo Norské království ukládají veřejnou část výnosu z těžby do státního fondu a Aljaška tento výnos rovnou každoročně rozděluje mezi své občany. I u nás je přece už dnes přírodní bohatsví, ale i voda společným majetkem!! 

To mě vede k myšlence, že místo nefunkční OSN by mělo být zavedeno celosvětové vlastnictví a správa přírodních zdrojů. Nejsem socialista. Jsem ekonomem starého ražení.  Od dob Adama Smithe se toho, podle mě, na podstatě ekonomických procesů mnoho nezměnilo. Těžba a distribuce by i nadále byly soukromé, jen ta část, která zdaněním plyne do státních rozpočtů by byla pro celou Zeměkouli společná. Vím, že to zní jako naprostá utopie, ale představte si ty výhody:

- takové surovinové společenství by bylo celosvětově mnohem silnější než dnešní OSN, všichni bychom an něm byli životně závislí

- obrovský výnos by plynul především nejchudším zemím a přispěli bychom tak k celosvětové soudržnosti. Protože by rozdělování bylo zdlouhavým procesem, nerozházely by se peníze bezmyšlenkovitě na krátkodobé módní výstřelky,

- čeká nás úkol zachránit ovzduší a vůbec životní prostředí. Bez celosvětové silné organizace k tomu nikdy vzájemnou dohodou nedospějeme (Indie a Čína jako znečišťovatelé budou pořád hledat výmluvy a Afrika na nějaké životní prostředí úplně kašle),

- ve vyspělých průmyslových ekonomikách už dnes diktatury nevznikají. Rodí se právě v zemích, kde je jednoduché uchopit moc a vládnout díky ziskům z prodeje surovin - tedy technologicky a podnikatelsky přehledné aktivitě (Irák, Rusko, Bahrajn, Venezuela ...). Podhoubí pro vznik takových katastrof, jako je aktuální válka na Ukrajině, by se tím významně oslabilo, ne-li úplně přiškrtilo: Jak by mohl takový diktátor útočit bez pohonných hmot?