Ve třiceti + jedné fotografii, po klikaté trase, bez mapy a řádného směru, křížem krážem ...
Stalo se. Opět. Můj digitální archiv je zaplněn fotografiemi bez jednotného tématu. Každej pes, jiná ves. Byla by škoda, nechat je ležet ladem, proto vzniká další z mých mnohotématických blogů. Račte vstoupit ...
Nedaleko města Kolín. Po Labi, pár kilometrů proti proudu, na pravém břehu, po proudu, je vesnička a na jejím návrší nepřístupný zámek s kostelem. Tajuplné místo. Zastavila se u mě stařenka: "Ráno mi sousedka říkala, že tam někdo zase vlezl. Syčáci!" Jako bych byl úplně průhledný a ona mě a můj záměr okamžitě prokoukla ... Odpovídám: "To vite pani."
A tak vznikla tato fotografie, skrz železné šprusle brány ke kostelu. Úpravou jsem se jí snažil vnuknout onen pocit tajemna.
"Co jsi dělal?" Zněla druhá otázka po návratu z dovolené. Odpověděl jsem: "Všechno a nic. Ale rád." Najezdil jsem stovky kilometrů, prochodil desítky. Nějakej kilák jsem i plul. Vypil jsem litrů piva, decáků slivovice, a u toho poznal spoustu lidí. Nezkrývám, že jsem byl občas líný - během tohoto zevlování jsem ovšem přečetl několik krásných knih. Ale ... v těchto řádkách (na fotografii) číst neumím ... ještě ne.
Zůstanu ještě ve dvou následujících fotografiích u nás - na Příhrádku. Festival Zrcadlo umění - den muzicírování. Už delší dobu se snažím svůj hudební obzor rozšířit. Nevím, zda se to naučím. Jsou chvíle, kdy mi přeběhne mráz po zádech, třeba u skladby Jolany Saidlové s názvem Řeka. Možná to je ono.
V každém případě obdivuji lidi, kteří dělají něco tak krásného, duchaplného, dají tomu svůj čas - a to všechno "jen tak". To "jen tak" myslím jako - nikoliv pro prachy. Ta mladá houslistka, nebo ten dirigent, na Příhrádku - byl takový malý, přitom byl takový velký.
Den začnu opět dělit na práci a po práci. Týden na všední dny a víkend. Rok na práci, dovolenou a vánoce. "Měl ses líp učit!"
Na Kampě mi vítr odnesl pivo za sedmdesát a maso za dvěsta. Přešel jsem to v klidu. Při pohledu na překrásné rozsáhlé modelářské dílo MODELÁŘSKÉHO SPOLKU HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY jsem na svůj hlad zapomněl. Řekněte sami - jako by to bylo echt!
... a neberte mě vždy úplně vážně.
Stáli jsme a koukali do nebe. Někdo řekl, že tam nahoře jsou NĚKTERÉ boty lepší, než má dotyčný zrovna na nohou. Sklopil jsem hlavu, podíval se na svoje boty a zjistil jsem - že tam nahoře jsou VŠECHNY boty lepší, než mám já zrovna na nohou.
Ale co z toho, že je bohatý, když nemůže ani žebrat.
Jednou bych v tom chrámu chtěl být po zavíračce. Mimo provozní dobu. Tak jako hlavní postava povídky Jana Nerudy - Svatováclavská mše. Celou noc.
Totiž, přes den je tam takový mumraj lidí, že není možné pochytit ducha toho nádherného prostoru.
Rychle jsem kráčel po schodech vzhůru na první odstavec kůru, přitlačil se ke zdi a usedl na stupínek. Učinil jsem obé z opatrnosti. Byl jsem pevně převědčen, že dvéře chrámové se otevrou ještě jednou a jimi že dlouhými skoky veběhnou kostelní psi, určení za noční stráž. Nikdy jsme my ministranti nespatřili sice kostelních těch psů, ani zaštěknout jsme je nikde neslyšeli, ale vyprávěli jsme si, že jsou tři, velcí, strakatí, zlí, vypadají zrovna tak jako ten hafan krále Václava, namalovaný na obraze za hlavním oltářem. Neštěkají prý nikdy, což je známkou největší psí zloby.
A teď v barvě.
Vyšší moc za to může, že se letos nevznesly nad Chrudim horkovzdušné balóny tak, jak bylo plánováno. Čekalo se s nadějí, statečně do poslední chvíle. Marně. Odnesl jsem si proto z Chrudimského náměstí siluetu věžičky s jejím hlídačem. Obecně vzato je tento hlídač daleko prospěšnější než já ve svém "zázraky na počkání". Takový můj vnitřní pocit.
Kouzelná přehrada Seč. Dno, voda, vlnky, nebe, slunce - pět v jednom. Vše na jedné fotografii.
(Srabe ... jenom po kolena.)
A pak je tu chvíle, kdy jste ve správný čas, když končí den, začíná noc, na správném místě, pod Dubem, se správnými lidmi, ve správném rozpoložení ... a ta chvíle se nesmazatelně uloží na to místo v mozku, z kterého se už nikdy nic neztratí. Až do konce ...
... a ještě jedna fotografie plná osobního pocitu. Pokračování večera, noci, z pod Dubu ...
Nejsem velkým fandou fotografií "pouhé" oblohy, ale armagedonek, vyfocený z našeho dvorku, sem vkládám ...
Při tom pohledu jsem si vzpoměl na slova jednoho velice zajímavého pána: " ... Někdo praví, že v naší společnosti nastane do pěti až dvaceti let změna. Velká změna morálního charakteru. V nás. A pokud ne, změní se země. Země může změnit například svou sílu přitažlivosti. Potom nechá přežít jen ty nejsilnější - nejen ty fyzicky statné, ale především ty - se silou ducha ..."
K letnímu volnu neodmyslitelně patří oheň. Ať už uvnitř kruhu z kamení, nebo v litinovém soudku za účelem grilování. Mám rád, když se oheň rozhořívá a já mu u toho jsem nápomocen - dechem.
A ten, kdo říká, že to spálené téměř do černa je nezdravé až škodlivé, ten kecá - něco tak dobrého nemůže být v žádném případě nezdravé, už vůbec ne škodlivé.
V Pardubicích (nejen) probíhá Pernštejnský rok. Jedná se o kulturní projekt, který se koná v tomto roce. Jde o součást projektu Po stopách šlechtických rodů, jehož hlavním organizátorem je Národní památkový ústav.
Na fotografii je představitel Viléma II. při předávání glejtu pardubickým konšelům. Nejen pro fanynky seriálu Ulice.
Barvy jsou za námi.
K Chrudimi, na Podhůru, na rozhlednu Bára, mířilo v ten prodloužený víkend dost lidí. Možná si někdo z nich všiml, stejně jako já, té smutné budovy "pod kopcem" ... bývalý výletní hostinec KOMETA.
... ten barák potřebuje rekonstrukci, majitele s penězi, ale citlivého - takového, který z toho neudělá super-mega-hyper-podnik, ale zanechá té provozovně lidový ráz.
Došlo i na dostihy. Jak jinak v Pardubicích. Tenhle koník měl v nohou mé peníze. Díky němu jsem tehdá odcházel domů s dírou pouhých 20,- Kč. Podle bookmakerů druhý favorit dostihu - Sokol, v sedle Dušan Andrés, vítězové Zlatého poháru.
Kurz na vítězství: 3,25
Fotografie nádraží v ranní mlze mi doplní to, co musím určitě zmínit: Koupil jsem si knihu, Bohumil Hrabal - Ostře sledované vlaky, a zjistil jsem, co všechno je (bylo) ve 'skutečnosti' jinak, než ve filmu, který všichni známe. Je toho dost. Například konec celého příběhu je v knize daleko poetičtější než ve filmu, až na jeden brutální akt. A nebo:
Myslil jsem na Mášu, na to, jak jsme se poprvé setkali, když jsem ještě byl u traťmistra, který nám dal dva kbelíky s červenou barvou a řekl, abychom natírali plot kolem celých státních dílen. Máša začínala u dráhy zrovna tak jako já, stáli jsme proti sobě, mezi námi byl vysoký drátěný plot, u nohou jsme měli každý svůj kbelík se suříkovou barvou, každý svůj štětec a proti sobě jsme tupali, natírali plot, každý ze své strany, pořád tak tvářemi proti sobě, čtyři kilometry celkem bylo toho plotu, pět měsíců jsme takhle každý den proti sobě stáli a všecko jsme si s Mášou řekli, ale pořád byl mezi námi ten plot; po natření dvou kilometrů toho plotu jsem jednou natřel drát ve výši Mášiných úst tou červenou barvou a řekl jsem jí, že ji mám rád, a ona z druhé strany natřela ten drát taky a řekla, že ona mě má taky ráda… a podívala se mi do očí, a že to bylo v příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby jsme byli šťastni.
Cestou do Kutné Hory (z té fotografie nebudou) na koncert kapely Lisopea, jsem si udělal zastávku, mimo jiné, i u zámku Kačina ...
Další tři fotografie ... z lesa. Protože kdo letos nebyl na houbách, ten jako by nebyl (na houbách) ...
Fotografie tohoto fotoblogu vznikly na místech: Pardubice, Praha, Konárovice, Chrudim, Seč, Horní Jelení, přírodní památka Pětinoha, Podhůra, Kačina (Svatý Mikuláš), Hradecké Lesy (Bělečko), Loštice, Slatiňany.
Stejně jako houby, patří k letošnímu létu i osvěžení. A to v jakékoliv formě ...
... taková jedna zídka s hodně zamilovaným mladíkem.
Rád bych, aby ve vás tento motýl evokoval Moravu, tak jako ji evokuje ve mně. Chytil se mě kousek od Mohelnice. Doprovázel mě po celou mou cestu. Vždy doletěl přede mne, posadil se, nechal mě přejít, aby mě mohl opět předlétnout ... letěl se mnou až tam, kde se mu cesta přestala líbit - když jsem došel na asfaltku.
Kočičí Hrádek ve Slatiňanech poničili na jaře vandalové. Už je opravený. A tak to dávám touto cestou vědět všem rodičům s dětmi. Vyražte tam. A všem rodičům bez dětí dávám na srozuměnou: Nedaleká restaurace Kometa otevírá již v 10:00 ...
Informace ohledvá této fotografie dodám na vyžádání ...
S kamarádkou jsem dnes debatoval o můze. A ona mi napsala krásnou větu: "S můzou je to jako s kočkou - čím víc ji lákáš k sobě, tím spíš Ti ukáže prostřední prst."
A ještě jedna sakrální ... Svatý Mikuláš v Kostelu svatého Mikuláše na Malostranském náměstí na Malé Straně. Někde jsem tu četl, že správný fotograf té TOP nejvyšší kategorie čeká na světlo.
Díky své absenci v posledním kole fotomatiné, cítím se být něco dlužen, já bloger. A protože své mnohotématické blogy většinou zakončuji fotografií mé velké maličkosti, nebude tomu jinak ani dnes. Autorem fotografie, na které se tvářím JAKO, že fotím, je můj brácha. (www.jirifoto.com)
- "Richarde, kde jsi tedy byl o dovolené?"
- "No, víte ... všude a nikde."
Autory textů psaných kurzívou jsou, jak všichni poznali, postupně: Karel Poláček, Jan Neruda, Bohumil Hrabal.
