Právě v tuto chvíli jsem se rozhodl psát o špatných věcech, které jsou k něčemu dobré. A proč si to tak neříkat, když se nám uleví. Díl první: Berňák
Zrovna jsem vylezl z vany, je něco málo před šestou večerní. Otírám si froté-ručníkem kapky, které mi zůstaly na zádech a u toho koukám z okna. Obě dvě okna mého pokoje míří k východu. Tuto skutečnost vítám zejména v létě, kdy se v mém pokoji navečer příjemně ochladí.
Před několika lety začali před mými okny, zhruba 150 - 200 metrů od mého příbytku, stavět finanční úřad, neboli berňák. Tato budova má pět pater a tudíž zabírá většinu výhledu z mých dvou oken. Ráno vstanu, vidím berňák, odpoledne přijdu z práce, vidím berňák, večer jdu spát, vidím berňák. Ano, zpočátku to na mé duši určitě zanechávalo negativní stopy, které se určitě odrazily na mé náladě, ale postupem času jsem se s berňákem smířil a celkem obstojně ho ignoruji.
Teď když stojím, ještě zcela nahý, před svými okny a koukám se kam jinam než na berňák, pozoruji jeho zvláštní zbarvení. Vždyť on je dnes celý rudý! Ano, oslňuje ho totiž předjarní zapadající slunko a já v oknech onoho nenáviděného berního stavení mohu pozorovat nádherný západ slunce, včetně krásně červeně osvětlených mráčků na západě! A to vše i přesto, že mám okna na východ.
Možná si to se mnou chce berňáček udobřit, když je zrovna ta doba přiznávání daní.
Každopádně díky finanční úřade, budu v tobě ten západ slunce vyhlížet každý den!
