... aneb Krátké ohlédnutí za festivalem s vyjímečnou atmosférou, pohledem stánkaře, který se na pár dní vrátil k podnikání a svému řemeslu.
TOAMFR.Horák
Tak pěkně od začátku: Kdysi jsem číšničil v různých koutech republiky na hotelech, které provozovala paní Šéfová a pan Ředitel. Tito dva lidé se tenkrát stali mou druhou rodinou a tak je tomu dodnes. Párkrát do roka sbalím čemodan a vydám se do Trutnova, kde teď má druhá rodina provozuje další krásný hotel. Při jednom z mnoha nočních popíjení, po uzavření restaurace hotelu, se zrodil nápad, provozovat stánek s občerstvením na festivalu Trutnov Open Air, a tak se taky stalo.
Na místo jsme dorazili ve středu dvěma přeplněnými auty zbožím. Toto jsme vyložili v hotelu, který byl od Bojiště vzdálen zhruba 700 metrů a ve kterém jsme měli zázemí v podobě skladu, kuchyně a nocležírny. Po krátkém občerstvení jsme se vydali já, Martin (kuchař), Tomáš (syn šéfové) a Péťa (moje přítelka - prodávající), na Bojiště, aby jsme připravili stánek, ve kterém budeme od čtvrtečního odpoledne do pondělního rána prodávat občerstvení. Na Bojišti nám bylo přidělené krásné místo mezi undergroundovým stanem, který byl za našim stánkem a druhým pódiem, které bylo před naším stánkem. Vyložili jsme stoly, dali dohromady stánek, který měl 3x3 metry a začali vše upevňovat dle potřeby provozu našeho občerstvení. První problém se vyskytl v zapůjčených stolech z hotelu. Stoly byly vachrlaté, každá noha byla jinak dlouhá a ani terén, na kterém měl stánek stát neměl s rovinou nic společného. Když kolem nás procházel sám velký Martin Věchet se psem, zastavil se, chvilku nás pozoroval a poté ukázal na stoly prstem se slovy: "Supéér, stoly ze čtvrté cenové, to se mi líbí!"
Nakonec jsme stoly odvezli zpět na hotel a výdejní pult jsme zajistili kovovými konstrukcemi, které jsme zatloukli hluboko do země a na tyto konstrukce jsme položili a připevnili dveře, které jsme přikryli vyřazenými záclonkami ze sprchových koutů. Až s hlubokou tmou jsme byli hotovy a mohli se přesunout zpět na hotel, kde jsme se všichni vrhli do kuchyně k vaření občerstvení na první den. Sortiment našeho občerstvovacího stánku byl následující:
- dvě polévky (každý den jiné)
- steak z krkovice
- steak kuřecí
- klobása
- halušky s uzeným a se zelím
- točená pardubická Koficola
- rozlévaná sodová voda
Hodinu po půlnoci bylo uvařeno a my jsme se mohli odebrat do nocležírny ke spánku. Spali jsme na skládacích přistýlkách a zrovna ta má se mnou vždy při uléhání spadla na zem. Myslím, že mi to tak schválně někdo narafičil, protože jsem byl šéf našeho stánku, ale dodnes se nikdo nepřiznal.
Brzo ráno jsme se nasnídali a vyrazili na místo činu, i s veškerým navařeným a přichystaným sortimentem. V již připraveném stánku, kde se nacházela i lednice, výčep s chlazením, plynová grilovací deska a tři elektrické ohřívací hrnce, jsme vše řádně připravili k prodeji. Mezi tím dorazila druhá skupina pracovníků a to Bára, Lucka, Míša a Petr. Jako správný šéf jsem celý svůj tým nechal nastoupit podle velikosti v řad před stánek a spustil jsem svou dlouho připravovanou úvodní řeč: "Od teď mě říkejte Rejžo. Aby bylo jasné jak se budeme střídat: Míša s Petrem prodávají od 6:00 do 14:00, Bára s Luckou od 14:00 do 22:00 a já s Petrou od 22:00 do 6:00, po zbylý čas máte volno a můžete si dělat co chcete. Martin bude vařit dle potřeby, tedy pořád a tudíž žádné volno nemá. Rozchod." Pracovníci se rozešli a zhruba za minutu se ke mně otočil Martin se slovy: "Rejžo nejde elektrika."
A teď popravdě: Všech sedm lidí, kteří se mnou do Trutnova přijeli, jsou mí dobří přátelé a já jsem je požádal o pomoc proto, protože jsem věděl, že jim je tato hudba blízká, protože jsem věděl, že se na ně můžu ve všem spolehnout a protože jsem již s některými z nich pracoval. Přijeli jsme do Trutnova nejen proto, aby jsme provozovali stánek a něco vydělali, ale také proto, aby jsme spolu něco zažili a hlavně aby jsme každý dle možnosti navštívili koncert, který se nám líbí. Ty časy jsem opravdu takto stanovil, ale více méně, jsme byli ve stánku všichni a to pořád, tudíž jsme si neustále pomáhali a doplňovali se. Že v první den nešla elektrika, to byla bohužel pravda, a jak se časem ukázalo, nebyl to poslední problém prvního dne.
Elektriku zapnuli, poté co nám zkyslo 30 litrů polévky a 60 porcí halušek, až navečer. Prodávali jsme tedy steaky a klobásy. Hodinu po zapnutí elektriky jsme zjistili, že výčepní zařízení pardubickou limonádu nechladí, ale naopak ohřívá. Problém byl vyřešen následovně: Petra a Bára sedly do auta a dojely do Opočna (zhruba 100 km od Trutnova) zapůjčit jiný výčep od místních dobrovolných hasičů. Tímto bych jim chtěl velice poděkovat. Toto zařízení sice nevypadalo nijak profesionálně, ale svůj účel splnilo dokonale a my jsme mohli zhruba od čtvrteční půlnoci prodávat i točenou Koficolu s přídavkem pardubického perníku - tuto skutečnost jsem uvedl i na reklamní tabulku před stánek, jen jsem nepoužil slovo pardubického. Tato cedule s nápisem "KOFICOLA s přídavkem perníku" vzbuzovala po celou dobu festivalu velký rozruch a návštěvníci si jí chodili fotit svými fotoaparáty a mobilními telefony. Úspěch měla i polévka s písmenky, kterou Martin nazval "Polévka s abecedou". S velkým ohlasem, hlavně u společensky unavených, se setkal náš půllitr sodovky za symbolickou desetikačku.
Denně jsme prodávali stovky porcí halušek a polévek. Desítky litrů limonády a sodovky. Navštívili jsme několik koncertů dle libosti, ať už na pódiu hlavním či v undergroundovém stanu. Vystoupení kapel na druhém pódiu, které jsme měli před sebou, jsme vlastně viděli celé. Za zmínku stojí třihodinové vystoupení kapely Buty, koncert punkových kapel jako Dukla vozovna, nebo SPS, legendy zvané Garáž a jejich výborné zakončení písní Muchomůrky bílé, které s nimi zpíval Ivan "Magor" Jirous, dále vystoupení DJ Scratchy, folkařů Pavla Dobeše a Roberta Křesťana, vynikajicí ska-čko kapel Prague Ska Conspiracy a Fast Food Orchestra, a mnohých dalších. Výborní byli i oba uvaděči na druhém pódiu: Radomil Uhlíř a Laďa Čumba. V undergroundovém stanu jsem navštívil koncerty kapel Psí vojáci, Vítkovo kvarteto, Plastic people, Volant a Hever & vazelína. Osobně jsem na hlavním pódiu nebyl, ale když jsem seděl v jedné z mnoha TOI-ek, slyšel jsem odtamtud ohromný aplaus, který patřil královně tohoto festivalu Evě Pilarové. V neděli když se z TOI-ky vracela Péťa, vyprávěla, že cestou tam kolem ní byla spousta novinářů a pořád ji fotili, teprvo po několika metrech chůze si všimla, že hned vedle ní kráčí náčelník festivalu pan prezident Václav Havel. Ani já jsem nechtěl propásnout šanci vidět tuto osobnost na vlastní oči a proto jsem navštívil VIP-vchodem undergroundový stan, zrovna ve chvíli, kdy pan Havel bubnoval v rytmu internacionály s kapelou Hever & Vazelína.
Tento počinek byl pro letošek prodělečný. Projel jsem tam kalhoty, tedy alespoň sedmery, ale na druhou stranu jsem měl konečně možnost navštívit legendární Trutnovský festival a spatřit ho v plné kráse. Konečně můžu kývat, když slyším někoho vyprávět o netradičním duchu a atmosféře, který tento festival má, protože vím o čem mluví. Já ho strávil s partou skvělých lidí, svých přátel a bylo to nádherných pět dnů, na které nelze zapomenout. Nesu si odtamtud spoustu zážitků, spoustu nových přátel, ale třeba i podpis Filipa Topola i s věnováním! Příště do toho jdu zase, na to samé místo, s těmi samými lidmi. A hlavně s novými zkušenostmi a nápady.
V neděli večer všichni odjeli a na místě jsem zůstal jen já s Martinem. Ve dvou jsme to dotáhli do konce, do pondělního rána, kdy jsme začali balit. Ve dvanáct jsme měli všechno z Bojiště odvezeno k hotelu, kde jsme to, již zcela vyčerpaní a unavení, ještě dvě hodiny skládali a uklízeli. Kolem třetí hodiny jsme se rozloučili a vyrazili na cestu domů, k zaslouženému odpočinku. Oba dva jsme dva dny nespali a tak bylo velmi těžké udržet oči otevřené a já slíbil Martinovi, který řídil, že nebudu spát a že budu kontrolovat, jestli nespí on. Asi kilometr za Trutnovem si Martin nasadil sluneční brýle se slovy: "Beru si brýle, aby jsi neviděl, že spím." To byla poslední slova, která jsem slyšel. Probudil jsem se až v Pardubicích!
