No jistě. Jsem správný chlap! Při 37,2°C začínám být silně malátný, při 37,9°C nehybně ležím, chvílemi hlasitě sténám, a svůj mumijní stav při horečce nad 38,5°C raději popisovat nebudu. To pravé peklo ale teprve začíná.
Postelní stolek
V prvních dnech zahajuji samoléčbu Paralenem. Při jeho nákupu mě vyvede z rovnováhy lékárník, který mi místo požadovaného Paralenu podává šestkrát dražší Coldrex, že prý má pomocné látky. "Nezlobte se pane lékárníku, ale já si při své finanční situaci nemohu dopřávat pomocných látek v hodnotě 179,- Kč, postačím si tedy s holým Paralenem za třicet."
Průběh nemoci pokračuje. Dostaví se rýma, kašel, bolesti hlavy a zad, temperatůra neklesá. Je čas přenechat léčbu odborníkovi a proto se třetí den ráno, silně malátný a třesoucí se zimnicí, vydávám do ulic, směrem k ordinaci. Chvílemi mám pocit, že tam nedojdu. Opřený o budovu odpočívám na každém rohu. Nakonec to zvládnu a doslova se svalím na sedačku v poloplné čekárně. S pánem sedícím proti mně si přitrubujeme do kapesníků. Naše společné smrkání dostává rozměry árie.
Ve chvíli kdy už jsem naprosto ztratil přehled, kteří čekající jsou přede mnou a kteří přišli po mně, začínám přemýšlet nad tím, zda si nechám napsat kontrolku, či v práci pouze nahlásím dovolenou. Kontrolka znamená nemocenskou, a co si budu nalhávat, nemocenská znamená existenční problém. Jednou bych chtěl potkat člověka, který vymyslel, že první tři dny nemoci nebudou proplacené - zeptal bych se ho, proč to tak je.
V ordinaci klasika: svléknout tričko i s tílkem, dřívko v krku, kulatým studítkem mě doktorka za mého hlubokého dýchání zastudí po celém obvodu hrudníku a na závěr změří tlak. Dostanu recepis a zatím co se strojím, doktorka na oko láteří nad mými dlouhými vlasy. Je to už trochu postarší paní a tak, když se jí snažím vysvětlit své underground zaměření, nechápe a raději za mnou zabouchne dveře.
Když už si myslíte, že máte dost, že už nemůžete, že jste zdravotně i fyzicky na dně, objeví se "instituce", která vám dokáže, že jste schopní běžet třeba ještě celý maratón. Mylně se totiž za dveřmi ordinace domnívám, že před sebou mám volnou cestu do postele. Zastavuji se v lékárně nedaleko našeho domu: "Bohužel nemáme, musíte na Třídu Míru." Vyjdu před lékárnu, kapesníkem utírám své mokré čelo a vracím se na Třídu Míru, z které jsem zrovna přišel: "Bohužel nemáme, musíte do AFI paláce", zní na mě z druhé apotéky. Polévá mě neskutečné horko, ale co naplat, vyrážím do paláce. U pultu s nápisem VOLNÝ PRODEJ není ani noha, za to u pultu s nápisem NA RECEPTY je fronta, jejíž konec sahá daleko za prostor lékárny. Noční můra. A nebo už blouzním? Po probuzení koketuji s myšlenkou VOLNÉHO PRODEJE, ale nakonec si říkám - bůhví jak je ten lék drahý, musím si to pěkně vystát na recept, však na co platím celá ta léta státním institucím! Po dvaceti minutách kymácení ve frontě, kde jsem zaručeně musel nakazit všechny přítomné, se dostávám na řadu. Zamračený lékárník přináší mou meducínu a suše říká: "Třikrát denně jednu tabletu. Tento lék pojišťovna nehradí. Dostanu od vás 57,- Kč"
Otočím hlavu ke stále volnému pultíku s nápisem VOLNÝ PRODEJ a jsem v kolenou ...
Právě jsem doběhl svůj 42. kilometr ...
