Stále hledám svá zákoutí

Můj svět kolem roste. Jako by s věkem k té poznané kružnici přibývaly další kilometry. Občas po jednom, někdy i po stovkách. A já si v nich stále hledám svá zákoutí.

Už v dětství mě lákala opuštěná ústraní na dvorku za rohovým barákem čp.80 v Havlíčkově ulici, kde jsem vyrůstal. Byly to většinou prázdné kůlny, špeluňky mezi plechovými garážemi, na jaře pohodlné místečko v koruně rozkvetlého kaštanu. Tam jsem mohl ze společnosti naší party dětí utéct vždy, když se mi zachtělo samoty. Snil jsem si. Své fantazii jsem na těchto místech povoloval uzdu, občas tak dlouho, dokud na mě máma z okna nezavolala: "Domů!"
I když jsem povyrostl a mohl svévolně vyrážet za brány našeho domu - utíkat do ulic města, neztratila se ve mně občasná touha, prchnout ze společnosti a najít své více či méně opuštěné zákoutí. Ať už v malých uličkách historické části, v podvečerních parcích, nebo za městem na liduprázdných pláních. Byl jsem tam rád, sám se svými sny, nekonečnými plány.
V době mého dospívání jsme se odstěhovali do většího města. Třikrát většího než je Praha. I tady, samozřejmě až poté, co jsem si přivlastnil ta rušná místa, začalo vyhledávání koutů, kam bych se mohl čas od času ztratit. Několikrát jsme měnili místo pobytu, ale vždy mě pozice našeho domova v tomto městě dovolovala utéct mimo "civilizaci" - do zahrádkářské kolonie, do kukuřičného pole za městem, nebo k opuštěné zadní bráně největšího hřbitova na světě.
Dnes jsem zpět ve svém rodném městě, a svět, kam si můžu vyjet, je nekonečný. V pátek večer se sice těším do společnosti, ale závislost na mých "nedělních" zákoutích je čím dál větší. Možná proto se mi zdá, že najít takové místo, je čím dál složitější.
Proto neustále pátrám po ulici bez aut, po chodníku bez lidí, po cestě beze stop, nebo po louce bez pěšiny. Hledám les, do kterého nevede cesta. A možná ani z něj ...