aneb mé PF 2021 mým čtenářům. Začíná Nový rok, vracíme se zpátky do všedního života, do práce, před námi dalších 365 dní všedního koloběhu. Co s tím? Nic. Však někdy stačí jen čekat na autobus...
___
Už mě sere, Medvídek Pú, s tím jeho "dnes je dnes, můj nejoblíbenější den". Houby! A nebo ta hláška, "každý den je nový začátek, každý den můžete něco změnit". No, tak si to měňte, ale mě do toho dneska prostě netahejte. Jen jsem vstal, den na nic. Začátek roku, první všední den, trudná mysl, žádná kloudná vize, venku leje jak z konve, dusím se pod rouškou, mám děravý boty, a bolej mě záda. Já dnes prostě nebudu hlubokej, emoční, hezkej, usměvavej, já prostě nemusím. Já dnes prostě NIC měnit nebudu, jen si tak hezky propluju s proudem. No a co!
Jenže on pak vystoupil z trolejbusu číslo 13 takovej starej usměvavej pán s takovou starou hadrovou taškou a šel na té zastávce, plné prochcanejch lidí na kost, přímo ke mně. Já ho nikdy neviděl, vůbec ho neznám, tak nechápu, proč si vybral zrovna mě, ale přišel, postavil se přímo proti tomu mému trudnému ksichtu, a že mi to prý musí říct, že je to zázrak, co se stalo. A tak mi vyprávěl, jak jel ráno k lékaři, a cestou od lékaře se stavil v samoobsluze pro malý nákup - chleba, banány, salám, máslo, a povídal, jak jel domů, tak že vystoupil z toho trolejbusu a tu tašku zapomněl uvnitř na sedačce. Uvědomil si to až doma a tak následovaly dvě hodiny, kdy jezdil sockou po celém městě a naháněl tu svoji zapomenutou červenou tašku s banánama v trolejbusu číslo 13, až ji po dvou hodinách skutečně našel u řidiče, který ji měl u sebe.
Já vím, banální zážitek, já toho už v busech zapomněl, někdy jsem to našel, někdy ne, někdy to skončilo ve ztrátách a nálezech na dopraváku, prostě stačí zavolat na dispečink. Ale o to vlastně vůbec nešlo, šlo o to, že z toho dědy cršelo takový štěstí, že se mu povedl tenhle zázrak, jak on to nazýval, a on nakonec skutečně našel tu svoji zapomenutou tašku s banánama. A on, jak v něm byla ta hora radosti, která musela ven, tak on se při tom vyprávění tak zajíkal tím svým štěstím a smíchem, až chvilkama přestával mluvit, protože tu radost ze sebe musel mezi těmi svými slovy nahlas vysmát.
No a pak, v jednu chvíli, jsem se přistihl u toho, jak na něj zírám a mám pod tou svou rouškou taky hubu od ucha k uchu. A podíval jsem se kolem, a na všech těch očích těch zmoklejch lidí v tom dešti bylo vidět, jak se pod tou rouškou též smějí. A tak jsme tam stáli, děda se smál, my se smáli a všichni jsme byli najednou šťastní. A děda nám pak mávl, řekl nashledanou a odešel s tím, že jde prý do novin, aby to tam napsali.
No a to je celý. A vyplývá z toho, že dnes je dnes, můj nejoblíbenější den, můj nejoblíbenější rok. Ale pro jistotu si zítra koupím ještě ty noviny. A co vy?
___
PF 2021
