Smutek nad slovenskou popravou. A co dál?

V Bratislavě si Ľubomír Harman vyřešil spor se svými sousedy zvláštním způsobem. Chladnokrevně popravil ženy, muže, dítě. Nakonec obrátil zbraň proti sobě a vystřelil si mozek z hlavy. Ne to není filmový scénář, to je realita.

Na "našem" blogu se to hemží články o smutku nad slovenským případem. Každý kroutí hlavou, chytá se za čelo, ti duševně slabší uroní slzu, někdo se začne bát a někteří se dokonce na chvíli přestanou i doma cítit bezpečně. Odvážlivci hledají viníky, ukazují prstem na stát, na policii, na všechno na co se prstem zamířit dá. Chytrolíni jsou jako vždy přechytří. Někdo se snaží čin schovat za údajnou rasovou motivaci. Každý si pokládá otázky: Jak se něco takového v dnešním světě může stát? Jak se něco tak hrozného může stát?

A co dál? Nic. Přijdeme večer domů, klesneme do sesle, nohy si hodíme na stůl a zapneme televizi:

21:25 Kriminálka Miami - A proč jsi musel zabít?

22:25 Myšlenky zločince - Vyšetřovatelé hledají vraha malých chlapců.

22:20 Zákon a pořádek - Nalezena dvě mrtvá těla.

23:25 Na doživotí

Máme toho asi málo - stačí druhý den nespat do oběda a bedna nám hned po ránu naservíruje "To je vražda, napsala"! A když se včas nevzbudíme my, tak naše děti určitě.

Jak se tedy něco tak hrozného může stát?

Nechci tu kázat, ani hledat viníka, jen poukazuji na to, jaká je skutečnost, ačkoliv se k ní stavíme slepě.