Možná se vám tento případ bude zdát více groteskní, než kriminální, ale co když se mi doopravdy stal?
Bylo to měsíc poté, co jsem opustil brány letiště v Čáslavi a odešel z vojny do civilu. Sešli jsme se s kamarádem Lubomírem a několika dalšími přáteli v baru U pavouka, aby jsme zavzpomínali na "zelené" období. Večer byl hodně veselý a s postupujícím časem jsme byli všichni stále víc a víc společensky unaveni. Na poslední chvíli jsme s Lubomírem vyběhli vstříc nádraží, z kterého odjížděl poslední vlak směrem Pardubice, bohužel bez nás. Vydali jsme se proto na výpadovku z Čáslavi na Kolín a začali jsme stopovat. Vydželi jsme to hodinu, ale poté, co kolem nás projelo auto, z kterého na nás banda mladých lidí vystrkovala své prostředníky, jsme to vzdali.
Následovalo krátké zatmění v našich unavených klukovských hlavách a rozhodli jsme se, že si "vypůjčíme" na jednom z parkovišť auto, kterým se dopravíme domů. Ani já, ani Lubomír jsme nevlastnili řidičský průkaz. Na parkovišti nedaleko Čáslavského sídliště jsme si vyhlédli Škodu 1000MB a šli jsme na věc.
"Vím jak na to." začal Lubomír. "Svlékni si svetr, přilož ho na okénko auta a já ho přes ten svetr rozbiju cihlou." Tak jak řekl, udělal jsem. Ale ... když Lubomír vrhl cihlu proti okénku auta, cihla se od okénka odrazila přímo na mě. Lekl jsem se té cihly natolik, že jsem upadl na zem, v ruce svetr, na břichu cihlu. Okénko zůstalo celé.
Poté, co jsme se oklepali od počátečního nezdaru, všimli jsme si malého trojúhelníkového okénka vpředu vozidla. Toto okénko jsme s neuvěřitelnou lehkostí, za pomocí železné tyče, vypáčili a během několika sekund jsme seděli v autě. Přesně podle návodu z amerických krimi-filmů, začal Lubomír hledat drátky pod volantem, aby je spojil a tím vozidlo nastartoval. Bohužel při tomto pokusu zavadil paží o klakson a celým sídlištěm se ozvalo dlouhé, hlasitě kvílející zatroubení. Oba jsme ztuhli. Když z nás opadlo čerstvé leknutí, vyrazili jsme z auta a schovali se za blízkým keřem.
Kolem keře, za kterým jsme se skrývali, projelo po chvíli policejní auto. Jelo krokem a nám bylo jasné, že nás hledá. Nechali jsme auto projet a poté, co se nám ztartilo z dohledu, jsme vyskočili na ulici. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme po pár krocích zahlédli dalšího policistu, který nám kráčel pomalu vstříc. Nebylo úniku. Na otázky policisty jsme nejprve odpovídali záporně a vše zapírali, ale když se vrátilo ono policejní auto s tím, že otevřené vozidlo Škoda 1000MB již našli, vše jsme přiznali.
Zanedlouho dorazilo auto druhé a z něj vystoupil policista, kterého kvůli nám pravděpodobně museli vzbudit. Už od auta doslova řval: "Okamžitě od sebe! Ať se nemůžou domluvit!" Lubomíra odvedli asi deset metru ode mne a krutý policista přistoupil přímo přede mne: "Ukaž ruce!" zařval mi přímo do obličeje. Zvedl jsem ruce a v tu ránu jsem na nich měl želízka, neboli náramky. Pohledem jsem hledal Lubomíra, ale toho už odváželo, též s bižuterií na zápěstích, první policejní auto k sídlu Čáslavské policie.
Na policejní stanici jsme dorazili zhruba ve tři hodiny ráno. Zavřeli nás každého, poté co jsme jim odevzdali opasky a tkaničky z bot, do jedné cely, ve které jsme ztrávili dalších sedm hodin. Krátce před polednem dorazil vyšetřovatel, proběhl výslech, u kterého jsme dostali kávu, a byli jsme propuštěny na svobodu.
Za nějaký čas mi přišel dopis s červeným pruhem a nápisem TRESTNÍ PŘÍKAZ. Četl jsem si ho ještě na poště, a to velmi pozorně. Nejprve výpověď má, výpověď Lubomíra, výpověď majitele automobilu Škoda 1000MB a poté následoval rozsudek: Odnětí svobody po dobu trvání pěti měsíců. Následujících třicet vteřin byl pro mě trest za čin, který jsem spáchal. Polilo mě horko a já rychle začal přemýšlet, jak se tomuto rozsudku vyhnout. Napadalo mě všelicos, včetně emigrace na jinou planetu. Naštěstí jsem pokračoval ve čtení rozsudku a došel jsem k jedné z posledních vět: Tento trest se podmíněně odkládá na dobu dvou let.
Krátce po tomto rozsudku jsem byl amnestován znovu zvoleným prezidentem Václavem Havlem a celý rozsudek byl zrušen.
Majiteli auta Škoda 1000MB se omlouvám, samosoudci i prezidentovi děkuji.
Nadále děkuji osudu, který mě toto všechno nechal prožít, ačkoliv to nebylo příjemné. Je to zážitek. Je to zkušenost. A já mám dnes o čem psát.
A jak své vyprávění zakončit? Když jsem byl na vojně, ztratila se z kuchyně škrabka na brambory. Vyslýcháni jsme byli všichni a já při onom výslechu poznal kapitána z Čáslavi, který byl narozen ve stejný den jako já, ale o čtyřicet let dříve. Pravděpodobně díky této skutečnosti, kterou mi při výslechu s úsměvem sdělil, si mě zapamatoval. A já jeho též.
Poznal mě i půl roku poté, ve chvíli, kdy po příchodu do práce nahlédl okénkem do cely, ve které jsem seděl:
"Horáku, co tady děláš?"
"Já tady sedím pane kapitáne ..."
