Knižní historka o sestřičkách za mými zády, doplněná krátkým postřehem z našeho hlavního města ...
Tam na točně u zdravotnické školy, nastoupí do autobusu vždy plný autobus budoucích zdravotních sestřiček. Ony nejprve hlaholí, po chvilce se ztiší a nudí se. Tak jako pokaždé, i tentokrát jsem si během jízdy četl. Byl to takový sešit plný humorných povídek jedné známé písničkářky. Během jízdy jsem si všiml, že se spolu se mnou v tom psaném příběhu ocitlo i několik sestřiček stojících za mými zády. Zjistil jsem to nejprve podle jejich smíchu, když narazily na povedenou pasáž. Potom jsem je spatřil i odrazem ve skle, jak si stoupají na špičky, aby viděly přes má ramena na písmena.
Dost mě to překvapilo, neboť vím, že se v našem městě moc nečte. Tedy myslím v dopravních prostředcích. Lidi to asi nebaví. V Praze je to jiné. V poslední době jsem po našem hlavním městě dost cestoval. Během těchto cest jsem byl kolikrát doslova udiven, kolik lidí jezdí s otevřenou knihou v ruce. A to nejen v metru a tramvajích. Ti čtenáři hltají slova i během jízdy po eskalátoru, na nástupištích a zastávkách, dokonce i během chůze po chodníku. To u nás neuvidíte.
Ale pojďme zpět do autobusu plného "jeskyněk". Když jsem je totiž zpozoroval, jak čtou mou knihu, přestal jsem se věnovat příběhu a všímal si více jejich reakcí na čtený text. Určoval jsem, na kterém řádku asi jsou, v kterých místech se zasmějí a taky jsem tipoval, jak dlouho vydrží na těch špičkách stát. Pak mě napadlo, že jim otočím stránku dřív, než ji dočtou, že je prostě trochu pozlobím. Udělal jsem to. V okně autobusu jsem odrazem viděl, jak se po sobě podívaly a ze špiček klesly opět na celá chodidla. Až na jednu, která mi poklepala rukou na rameno a řekla: "Můžete to vrátit? My to ještě nemáme."
Jenže já už musel vystupovat.
