Ve středu 25.11. zařadila Česká televize v osm hodin večer chybný záznam tažených čísel Sportky do vysílání.
Byl to klasický středeční večer. Přišel jsem z práce, podíval se do mailu, zda mi něco nepřišlo a šel jsem si udělat večeři. Poté jsem si skočil na dvě pivka do hospody a krátce před osmou jsem dorazil zpět domů. Na prvním programu začínaly zrovna Sportovní noviny, posadil jsem se do křesla a pozoroval. Po sportu přišel na řadu tah Sportky. Zalovil jsem v zadní kapse kalhot a vyndal peněženku. Svíraje v ruce tiket s jedním vsazeným sloupkem mých šťastných čísel zírám na obrazovku. První číslo mám, no vida! Druhé též, fajn! Třetí taky! Čtvrté a páté! Lapám po dechu! Šesté! Nedýchám. Ruka se mi klepe. Zvedám se a běžím celým barákem až dopředu k rodičům. Stojím před otcem a nejsem schopen říct souvislou větu. Hledí na tiket, který stále držím v ruce. Ukážu na tiket prstem a zmáhám se na jedno slovo: "Všechny."
Po třiceti minutách se mi uklidnil dech, i tep nabral na pravidelnosti. Tiket jsem nechal u otce, vybral jsem všechny úspory, které jsem měl po baráku poschovávané a vrátil se do hospody. Cestou jsem se stavil u domovníka a za naši hospodskou jsem zaplatil na rok nájem dopředu. Po příchodu do hospody jsem zaplatil šenkýřce sto sudů piva s tím, že od teď se pije zadarmo, dokud se těch sto sudů nevypije. Mohlo by to na nějaký měsíc dát. Na každý stůl jsem nechal položit láhev zelené. Polkl jsem jedno pivko a vyrazil domů, ráno jdu přece do práce, naposled! A tam to hodlám roztočit!
Při příchodu na vrátnici jsem svou píchačku roztrhal před zrakem vrátného. Říkali jsme mu Píšťalka, protože ji měl pořád na krku. I tentokrát ji okamžitě strčil do úst, ale když jsem mu sebral skoro-policejní čepici, kterou nosil na hlavě a nasadil si ji na hlavu mou, nebyl rozzuřením schopen do píšťalky fouknout.
Vešel jsem do kanceláře, kde seděl zatím jen můj kolega a nevěřícně koukal na mou hlavu, kterou zdobila Píšťalkova čepice. Řekl jsem mu, co se mi přihodilo a zrovna ve chvíli, kdy mi chtěl gratulovat, vletěl Píšťalka do kanceláře a pískal co mu dech dal na všechny strany, ukazujíc při tom na mě prstem. Vyndal jsem proto z tašky kladivo, které jsem si přibalil doma, přišel jsem ke svému počítači a několika ranami jsem roztřískal svou klávesnici, až z ní tlačítka s písmenky lítaly. Dokonce i do mého čela narazily dvě písmenka, tuším že to bylo I a Q. Píšťalkovi opět došel dech. Zadupal jsem na něj a on opět utekl do své kukaně k vrátnici.
Asi po deseti minutách, v kterých jsem zmasakroval zbytek svého počítače včetně monitoru, se vrátil i se šéfem. Moje působení v kanceláři skončilo. Přistoupil jsem k šéfovi, který stál ve dvěřích a řekl jsem: "Ber to jako okamžitou výpověď z mé strany!" Otočil jsem se a odcházel. Po dvou krocích jsem si to ale rozmyslel, otočil jsem se na podpadku, vrátil se k šéfovi a ukazováčkem jsem ho cvrknul do nosu. Poté jsem za šíleného pískotu z Píšťalkových úst nadobro z tohoto podniku odešel.
V plánu byla ještě zastávka u trafiky, kde mě každý den při nákupu novin zkazila náladu neskutečně protivná prodavačka. Zastavil jsem se u okénka a zakoupil jsem všechen denní tisk, který tam měla. Celé sloupce novin jsem přitom rovnal před lavičku vedle trafiky, kde sedělo několik bezdomovců. Když jsem tam měl noviny všechny, zaplatil jsem je prodavačce se značným spropitným. Poté jsem požádal sedící bezdomovce o malou protislužbu: "Každému z vás dám tisícovku, když každou stránku z těchto balíků novin zmačkáte do kuličky a vhodíte ji okýnkem zpět do trafiky." Bezdomovci bez jediného slova začali můj úkol plnit. Já jsem si sedl na lavičku místo nich a kochal se pohledem na zděšenou prodavačku. Po chvilce byla malinká trafika plná zmačkaných novin a když prodavačka vyběhla, vyvalily se noviny ven, čímž opět vznikl v trafice prostor a akce mohla pokračovat. Po několika minutách jsem se začal nudit a tak jsem si vzal jeden zmačkaný výtisk novin, rozbalil ho a začal si v něm číst.
To jsem ale neměl dělat, protože hned jako první nadpis, který jsem si přečetl byl tento: "Omluva České televize za odvysílání chybného záznamu slosování Sportky."
Je pátek ráno a já měl před půl hodinou telefonát. Volal mi šéf: "Ríšo, jestli chceš, vrať se do práce." Bez jediného slova jsem hovor ukončil. Po deseti minutách přemýšlení jsem odpověděl sms-kou: "To víš že jo, a ty si mě budeš po zbytek života mazat na chleba jako máslo." A tím jsem celou věc ukončil.
