CESTOVNÍ FOTOBLOG - Krátký obrázkový popis krátké historické cesty po Praze, stověžaté matce měst.
Nádražní tabule vykazovala pro EC 120 KOŠIČAN celých 15 minut zpoždění. Není to moc, jenže Národnímu muzeu v tu chvíli zbývalo necelých 150 minut k jeho uzavření. Na dlouho. Z tlampače na čtvrtém perónu zněla už potřetí výhružná věta: "Ohlášené zpoždění se může změnit." Černý scénář se nepotvrdil, vlak vyrazil čtvrt hodiny po plánovaném odjezdu na trasu Pardubice - Praha. Cíl, spatřit ještě dnes mamuta, byl reálný.
Cesta ubíhala rychle. Čas jsem si krátil fotografováním z posledního vagónu. Betonové pražce lítaly z pod vagónu po desítkách. Co po desítkách - po stovkách! Cestou jsme zpoždění zkrátili na čtyři a půl minuty! Mašínfírovi patří vivat.
K velké budově v čele dlouhého náměstí jsme dorazili přesně v sedm. Hodina na mamuta. První paní s visačkou na klopě, kterou jsme potkali, nás instruovala: "Druhé patro, pořád doleva, tam je." Po dvaceti minutách pátrání jsme nevěděli, kde jsme. Mamut nikde. Musíme se rozdělit. Vedle vitrínky s vajíčkem kolibříka bylo otevřené okno, načerpal jsem kyslík, kterého byl ten den v Národním muzeu velký nedostatek, a vydal se dál po stopách vycpaného kolosu.
Ta budova se zavírá. Na dlouho. Snad na několik let. Bude se rekonstruovat, předělávat, uklízet. Taky se budou mýt okna. Poslední den byl pojat formou otevřených dveří. Mraveniště. Sauna. Chodbu zvučil dýdžej vybranou taneční hudbou. Spojitost mezi ní a tímto historickým místem jsem nenašel. Mamuta nakonec ano!
Rychlovýlet do Prahy pokračoval procházkou. Pradávnou historii jsme zcela neplánovaně vyměnili za tu prvorepublikovou - zapluli jsme do známé kavárny naproti další národní budově. Ve svém oblíbeném volném tričku s autíčkem jsem byl za typického lufťáka. Bylo vedro. "Pivo prosím." Po objednávce jsem se začal kochat fotografiemi známých osobností na zdech podniku. Nejvíc mě ovšem zajímal stolek, u kterého vysvětloval Doktor Vlach Saturninovu pánu rozdělení lidí podle toho, jak se chovají v poloprázdné kavárně, mají-li před sebou mísu koblih. Na kterém místě této kavárny se filmový rozhovor odehrával, jsem si nevybavil, ale část textu písně Kavárna Slávie od Petra Skoumala ano:
za okny letí čas
střídaj se zas a zas
jara a podzimy
za okny podívej
řítí se čas i děj
mění se režimy
už dávno sedím tu
já piják absintu
mizím a zas se vracím
Začalo se stmívat. A mračit. Peněženku jsem ve Slávii obrátil naruby a šlo se dál. Nábřeží lemovaly stativy, z kterých se profíci snažili zachytit nádhernou scénérii řeky, mostu, hradu a podhradí. Jen jeden blbec to zkoušel z ruky - já.
Za mostem vedla cesta pod něj. Kampa. Přijde mi, že se to místo stíhá bránit nekonečnému davu proudícímu z dlouhého náměstí k orloji a od orloje k mostu. O nesmyslných obchůdcích plných nesmyslných cajků ani nemluvě. Zeď bývalého Bítlsáka jakoby fu-tůristi ještě neobjevili. Zaplať pánbů.
Mammuthus primigenius
(Mamut primitivně geniální)
