Šprochů a různých rčení o škodlivosti práce existuje mnoho. My však tyto věty používáme většinou s humorem a nemyslíme je vážně. Já jsem se ale v poslední době přesvědčil o tom, že pravda v jistých případech není daleko.
Jak už jsem naznačil v titulku, věc, kterou se chci v tomto článku zabývat, věc, která dostává v práci pořádně "na frak", je charakter! Naštěstí se tento jev netýká nás všech, pouze osob některých. S velkou lítostí a bez sebemenší zaujatosti k něžnému pohlaví musím konstatovat, že se tato skutečnost týká zejména žen. Opět musím podotknouti - některých žen. Dovolte mi vám následující proces přiblížit reálným příkladem (případem):
Jste pracovník v kanceláři o desetičlenném týmu. Ob jeden stůl sedí dvě kolegyně naproti sobě. Jedna těsně před třicítkou, druhá těsně po třicítce - řekl bych: Mezičas - mládí v tahu, rodina v nedohlednu. Nudí se. Chvilkami štěbetají, poté propukají ve výbušný smích. Nevnímáte, máte práci a není čas zabývat se hlukem, který je všude kolem. Až do té doby, než se ozve:
"Proč to rádio hraje tak potichu? My ho tady vůbec neslyšíme!"
S prozatimní gentlemanskou náladou se vrháte k rádiu a posouváte regulátor hlasitosti blíže ke znaménku plus. Mile se usmějete směrem ke kyselému výrazu svých kolegyň a ponáříte se opět do pracovního procesu. Ne na dlouho:
"Co to hraje za hroznou stanici? To se fakt nedá poslouchat!."
Zvedáte hlavu a pozorujete reakci kolegy sedícího vedle vás:
"Ale miláčku, to je přece tvůj Leošek na Evropě 2, kterého jsi si včera vyžádala naladit."
"Ale ta písnička je fakt úplně stupidní."
... odvětí dotčená kolegyně a obrací se zpět ke svému monitoru, aby na něm, se sluchátky v uších, mohla dále sledovat film, který si právě stáhla z internetu. Když se romantika ve filmu "ála Steelová" blíží ke konci, divačka nelení a spouští opět svůj jedák:
"Můžete mi říct, proč to tak řve? To rádio musí tak řvát?"
Nikdo nereaguje. Všichni hledí do svých monitorů a vnímají jedový hlas už jen jako každodení kulisu, něco jako když sepne lednička, tiskárna spustí tisk, nad halou proletí letadlo z nedalekého letiště. Asi jako kdyby jste bydleli na vesnici, kde vám neustále kdákaj slípky v kurníku, prostě je nevnímáte. Automatická ignorace rozproudí krev v žilách obou kolegyněk a ty spustí svůj koncert:
"No tak jako poslouchá nás někdo?"
"To je hrozný."
"No to teda je, tohleto mít doma, tak se asi picnu."
"A mohli byste pánové zavřít to okno, pěkně to tu táhne."
"Jo, mě už je taky hrozná zima."
"A zatáhněte ty žaluzie."
"A laskavě zhasněte ty zářivky!"
"Ko ko dák, ko ko dák!"
"Kdák, kdák!"
"Kdák!"
Ne, už opravdu končím. Ačkoliv se to může zdát, vážně si zde neléčím žádný mindrák, mě je to vlastně k smíchu. Věc o kterou mi od začátku jde, je charakter těchto dvou osob, který se podle mého, jak uvádím v titulku, v práci kazí. Tyto dvě skoro-mladé paní nemůžou přece být takové "husy" i doma! To by je jejich skoro-manželé museli, ve vlastním zájmu, po hodině spolužití, urychleně vrátit zpět ke skoro-tchýním a skoro-tchánům!
Já však věřím v to, že doma jsou tyto dvě bytosti opravdovými nádhernými, milými, smyslnými a inteligentními dámami, z kterých se, bohužel pro jejich kolegy, po odpíchnutí příchodu do práce, stávají na osm a půl hodiny "slepice". Práce totiž kazí charakter.
Nebo se podle vás mýlím?
Z důvodů bezpečnostních musím na závěr umístit následující poznámku: Veškerá podobnost zde popisovaných osob s reálně existujícími osobami je čistě náhodná a děj se nezakládá na skutečnostech ... no i když ... kdo ví.
