Hospodský Jan Vávra byl starý, dalo by se říci podivný, ale hodný bručoun. Byl vysoký, tlustý a jeho nos vypadal jako velká ředkvička. Na sobě nosil starou, zašlou zástěru velkou od krku až pod kolena a na hlavě barevnou, pruhovanou hostinskou hučku.
Své povolání vykonával už tak dlouho, že se mu lidi zprotivily. Vávra se s nimi nechtěl bavit, nechtěl si s nimi povídat, ale musel, protože byl hostinský a kdyby s nimi nemluvil, nevěděl by, co si dají k jídlu a k pití. Před nějakou dobou se Vávra dokonce snažil vymyslet způsob, kterým by donutil lidi, aby mu dávali objednávku napsanou na kousku papíru, ale tento způsob se nesetkal s dobrým ohlasem a tak od něj rychle upustil.
Jediný s kým se Vávra bavil, byl bezdomovec Standa, který u Vávry v hostinci topil, a to za pouhých pět desetistupňových piv za den. Standa neustále postával vedle čepu, a vždy když mu hostinský Vávra přikázal přiložit, odběhl do kotelny splnit rozkaz svého pána. Občas měl Vávra dobrou náladu a dopřál sobě i Standovi několik panáků kořalky. To se potom Standa vedle výčepu kymácel a musel se opírat rukou v kaluži piva na výčepním pultě, aby udržel rovnováhu.
V kuchyni pracovala Vávrova žena Růžena, která se snažila Standu i svého muže uhlídat před vylomeninami, které se rodily v hlavách obou těchto pánů. Vávra i Standa vnímali Růženu jako rušivý element a vždy když vešla do výčepu, oba zmlkli a ani nedutali.
Vávrův hostinec se nacházel nedaleko místního nádraží a hlášení o příjezdech a odjezdech vlaků se vzduchem neslo až do lokálu. Místní přednosta stanice byl velmi veselý a optimistický chlapík a tak do svého hlášení přidával několik vlídných slov a hlavně velmi přívětivý tón. Toto nádraží bylo jeho hlášením tak proslulé, že tu vystupovaly lidi z vlaku kolikrát jen proto, aby si hlášení poslechly. Vávra i Standa toto hlášení též velice rádi poslouchali. Měli již v paměti zaryté časy přijíždějících vlaků a tak věděli v který čas otevřít okno a poslechnout si co přednosta stanice opět vymyslel nového a jak to ve svém hlášení pro tentokrát provede.
Jednoho dne stáli oba u okna a očekávali známý hlas výpravčího. Místo toho se po krátkém kvílení z ampliónu, které oznamovalo začátek hlášení, ozval monotónní hlasový automat, který používají pro svá hlášení ve větších městech a obcích. „Už to došlo až sem“, řekl Vávra. „A máme po ptákách“, dodal Standa a oba dva na sebe zůstali smutně koukat. Po chvilce mlčení zavřeli okno a přesunuli se zpátky k čepu, kde zaujali jejich každodenní postoj.
Čirou náhodou měl Vávra ve stejný den, do sálu vedle svého hostince, objednané kouzelnické představení. Kouzelník byl místní knihovník Koubek, který svými kouzly perlil již od samého dětství. Nadešel večer a v zaplněném sále začala kouzelnická šou. Standa byl též mezi publikem, jen Vávra nemohl shlédnout parádní kousky kouzelníka Koubka, jelikož musel obsluhovat své zákazníky v lokále. Celé představení trvalo zhruba hodinu a po skončení se celé obecenstvo přesunulo do hospody k tradičnímu pátečnímu veselí.
Večer utekl rychle a kolem půlnoci zůstali v lokále jen hostinský Vávra se svým věrným druhem bezdomovcem Standou a kouzelníkem, nebo-li knihovníkem Koubkem. „Hele, Lojzo, jak to děláš s tím míčem? No jak jsi ho nechal zmizet!“, ptá se Standa knihovníka Koubka. „Pánové snad si nemyslíte, že podvádím lacinými triky?“ Standa se podívá na Vávru, který jen kroutí hlavou a říká: „Koubku nejsme malý děti, přece vím, že je to trik, kouzla neexistují!“ Koubek do sebe obrátil panáka kořalky, zašklebil se a říká: „Pánové řekněte si o nějaké kouzlo. Jakékoliv! Já vám ho okamžitě předvedu, aby jste věděli, že nekecám!“ Vávra a Standa dali hlavy dohromady a začali se radit, jak nad tímto bláznem vyzrát. Po několika minutách se otočili zpět ke knihovníkovi Koubkovi: „Lojzo, dnes začal fungovat na našem nádraží hlasový automat, na místo hlášení našeho přednosty. Zařiď tedy svými kouzly, ať je hlasový automat opět vyměněn za hlas výpravčího! Tak a teď jsi v pytli!“ Koubek ladným pohybem uchopil půllitr, jako by byl nějaký baron, decentně si loknul ze svého piva, které už spíše připomínalo čaj, položil půllitr zpět na svůj porcelánový tácek a řekl: „Nó probléma panstvo, příští vlak jede ráno v 5:45, můžete si přivstat a poslouchat hlášení.“ Vávra se Standou nevěřícně kroutili hlavami. „Dobře, pokud to zvládneš, máš u mě sud piva zadarmo, ale pokud zítra ráno uslyšíme opět ten protivný hlasový automat, ukážeš nám všechny triky na všechna svá kouzla, ruku na to!“, a Vávra natáhl ruku směrem ke Koubkovi. Ten mu stiskl nabízenou dlaň, dopil zbytek teplého piva z půllitru, položil na stůl bankovku, uklonil se směrem k Vávrovi a Standovi a bez jediného slova odešel. Žena hostinského Růžena celý rozhovor samozřejmě slyšela a taky dala Vávrovi, poté co se potkali v ložnici, co proto: „Jak jsi si mohl dovolit vsadit celý sud piva?“ Vávra ponechal otázku bez odpovědi, nařídil budík, přetáhl peřinu přes hlavu a zanedlouho usnul.
Bylo přesně půl šesté, když Vávra odemykal dveře hostince, aby mohl Standa vejít. Posadili se hned vedle okna, které nechali ještě zavřené. Vávra si udělal silnou tureckou kávu a Standa si, jako správný bezdomovec, dal ranního „šnýtka“ desítky. Oběma pánům se zdálo, že hodiny na stěně nad výčepem dnes tikaj o něco hlasitěji než jindy.
Když oba zaslechli kvílení nádražního amplionu, vrhli se naráz k oknu, aby ho včas otevřeli. Z amplionů se ozvalo nejprve nesrozumitelné zapraskání a následovalo několikavteřinové ticho, které oběma pánům připadalo jako věčnost. Oba si byli naprosto jisti, že toto Koubek nemůže nikdy zvládnout. Ani vykouzlit, ani zařídit. A pak to přišlo:
„Krásné, i když deštivé jarní raníčko vážení cestující vám přeji já. K druhé koleji vlevo od staniční budouvy přifrčí osobní vlak s číslem 536, ze směru Týniště nad Orlicí, pokračující směrem Hradec Králové, Chlumec na Cidlinou, Praha hlavní nadraží a Praha Smíchov, tam až dojedete, tak se nasmějete. Že nemáte vstupovat do kolejiště před zastavením vlakové soupravy vám jistě říkat nemusím, jelikož dnes prší a tak se tam nikdo ve vlastním zájmu nevydá dřív, než vlak zastaví. Při pohybu na nástupišti dbejte své osobní bezpečnosti, ať tu nemáme nějaký malér. Vážení cestující přeji vám šťastnou cestu, ať v pořádku dorazíte do svého cíle. A zase někdy na viděnou ...“
Vávra s bezdomovcem Standou na sebe zůstali nevěřícně několik minut koukat. Probral je až ranní chlad, který se na ně linul z otevřeného okna. Vávra ho zavřel a posadil se zpět ke stolu. Oba dva tam mlčky seděli, jen sem tam zakroutili hlavou, jako kdyby nevěřili vlastním uším.
Kdyby jste se náhodou ocitli na tomto nádraží, které opravdu existuje, poznáte ho podle nádražního hlášení, zastavte se v hostinci u výčepního Vávry, třeba tam se Standou pořád ještě sedí, kroutí hlavou a knihovník Koubek se jim směje za oknem.
Pozdravujte je!
