Po dlouhé odmlce přicházím s fotografiemi, které jsem pořídil právě během tohoto dlouhého odmlčeného období. A mezi nimi, v textu, se vy(o)mlouvám ...
Část první - krátká, ještě podzimní
Ordinace v nádražní budově. S novým obvoďákem na sebe hledíme a vymýšlíme, jak z toho ven. Prý beznadějný případ. Sestřička se ptá, zda kouřím. Po krátkém uvážení přiznávám. (Jestli se zeptá na chlast - nepřiznám.) Doktor spílá něco o mé hmotnosti. Vytahuji babičku a geny, ať mě nechaj bejt. "Dýchejte zhluboka ... teď nedýchejte."
Už týden totiž na všechno kašlu.
Během toho, co lékař pumpuje balónkem vzduch do pásku omotaném kolem mé potetované paže, vybavuji si svou zatím poslední cestu vlakem.
'Nechtělo se mi sedět, a tak jsem chodil uličkou sem a zase tam. Zhruba v polovině cesty jsem na jedno z mnoha zamlžených oken namaloval srdce. Krásné! A tak jsem nakreslil druhé, třetí, čtvrté, páté, až jsem pomaloval všechna okna v celé uličce. Lidi z kupé zvědavě vystrkovali hlavy.'
Ale já nechci svému lékaři radit - tak si jen v duchu říkám: Láska, to je nemoc zlá.
"Tlak v pořádku."
Pasáž druhá - předzimní, jednoduchá
... věnováno mé milé obyčejnosti.
Obecně vzato - čistě lidově, je práce (namátkou) prodavačky párků v rohlíku, práce popeláře, řidiče vozu městské hromadné dopravy zajíždějícího až kamsi na periferii města, práce navečerní uklizečky, kadeřnice, zámečníka, pokladní, natěrače, práce toho posledního pingla s motýlkem u krku, a kuchaře v páté cenové, zahradníka v městském parku, práce zelinářky ze stánku na náměstí, (a samozřejmě mnohých dalších) mnohem prospěšnější, než práce jednoho úspěšného chlápka z kanceláře v prvním patře.
Takový můj osobní paradox ...
jako kůl v plotě
stojím si
ve středu, v pátek
i o sobotě
Díl třetí - mrazivý, v zádech
Celý levý okraj cesty za Černou, tam, co se jde k trati, lemovaly desítky, možná stovky prázdných, malých, popraskaných, pruhovaných šnečích ulit. Vůbec nevím, co to má znamenat.
Snad nemohli dospat jara, jako my, a nedočkavě se probudili o něco dřív, než měli. Tak si to letošní zima usmyslela.
Nedočkavě se, jako my, jako já, zamilovali o něco dřív, než je již po celá staletí ve světe zavedeno, nastaveno, zaběhnuto.
Máchův Máj daleko.
Dnes jde vše jinak.
Spěšně. Rychle.
Jako my ...
Nezastavujeme, nebrzdíme.
Podzim, zima, lásky čas ...
Není čas.
A tak jsem si ve své láskyplné post-zimní depresi sepsal krátký verš:
Ve sněhu jsem našel včelku,
celá zmrzlá, mrtvá byla.
Kdyby pospala si - ještě chvilku,
života by nepozbyla.
Ve sněhu jsem našel vosu,
celá zmrzlá,
"klepe kosu".
Jako my. Jako já.
Mráz
běhá mi po zádech
když slyším tvůj
nádech
výdech
nádech
... ve všech
možných "pádech".
Pasáž čtvrtá - Vlčí důl (Potkal jsem chlápka)
Potkal jsem dnes chlápka.
Hned poté, co jsem na parkovišti za naším domem vystoupil z vyhřátého auta a zamířil ke svému vyhřátému příbytku, potkal jsem špinavého, zarostlého chlápka. Ten chlápek v rohu toho parkoviště nakládal svůj velký rezatý dvoukolák dřevem, které tam den před tím vyházeli z jednoho starého domu před rekonstrukcí.
Nejprve jsem si ho nevšímal. Jenže ten chlápek, když jsem kolem něj procházel, zvedl hlavu a nahlas mě pozdravil: "Dobrý den." Jeho pozdrav byl silný a hlasitý, byl plný štěstí a radosti, byl tak moc pozitivní, až jsem se zastavil a na toho chlápka se podíval: Ve svém špinavém obličeji měl pusu od ucha k uchu, chechtavě vykulený zrak, uši i obočí se smály na celé okolí.
Ten špinavý optimistický sanktus, který se skrz své štěstí celý třásl, měl pravděpodobně radost z toho tepla, které do svého holobytu dnes večer doveze. Z toho, jakou radost bude mít i jeho špinavá holka, až připraví na zátop. Z toho, že spolu tu prodlouženou zimu přeci jen porazí.
Chviličku jsem ho pozoroval, jak špagátem přidělává trámy k dvoukoláku, aby ani tříska nepřišla nazmar ... pak jsme spolu prošli průjezdem a každý jsme zamířili svou vlastní cestou. On se svým pokladem a neskonalou radostí, a já se svým pocitem, že jsem tak obyčejnou, ale upřímnou radost snad nikdy neměl.
Je to zlý.
Vedle Staré Dámy, hlavního nádraží v Ústí nad Orlicí, zrušili bufet. A poslední automat ve staré čekárně žere desetikačky.
Na návsi v nedalekých Kerharticích udělali ze Smíšeného zboží ... Fitcentrum. Babky upovídalky se tedy schází před tělocvičnou.
Zeptal jsem se jich:
- "Děvčata, kde je ta Jednota? Potřebuji se před cestou posilnit, vždy jsem si tu kupoval výborné rohlíky a kousek turisťáku."
- "Kdepak mladíku, tady jsou už jen bicepsy, tricepsy a kdovíjaké další cepsy."
- "Dámy, není to tuhé k jídlu?"
Uctivě jsem se poklonil k pozdravu, tak jak se na venkově sluší a patří, žíznivý a hladový jsem vyrazil k Vlčímu dolu.
Tak to jsem nečekal,
že zatřeseš mou zemí,
že mě vejpůl přerazíš.
To jsem nečekal,
že když tě políbím,
tak přijdu o rty.
Tak to jsem nečekal,
že když tě obejmu,
vrátím se bezruký.
To jsem nečekal,
že ztratím korunu,
i království.
(Lisopea - Bezruký; text - arabský básník Nizár Kabbání; zhudebnila, pozměnila - Lucie Nosová)
Z Vlčího dolu - pašijová / velikonoční
Během poslední papežské volby jsem obdržel od Boha znamení. Ostatní mi samozřejmě tvrdí, že jde o náhodu, že to žádné znamení není. "Prostě sis ten přímej přenos na počítači zapnul těsně před tím, než z toho komína začal stoupat bílý kouř. Nic víc."
Ale já si do toho kecat nenechám.
Jako důkaz své víry (kterou jsem si alibisticky trochu omezil - ale o tom jindy) vkládám fotografii pořízenou o Velikonocích, nedaleko Vlčího dolu, na Křížové cestě nad městem Ústí nad Orlicí, skrz malý otvor ve dveřích dvanácté kapličky, tedy dvanáctého zastavení ...
Pasáž pátá - poslední
Řekli mi, že se z té ženské zblázním.
Tak jsem je opravil: "Já se zblázním bez ní."
A večer mi řekli to samé, o chlastu.
Ta zima už je fakt dlouhá. Fakt jo.
