Obyčejný článek o neobyčejném chování obyčejných dětí (potřetí)

Krátká povídka o dvou malých osobách, které mě svým jednáním nejprve pobavily, potom vystrašily a nakonec úplně odzbrojily.

Dnes odpoledne jsem to vzal oklikou. Před sebou, vedle cesty, jsem zahlédl garáž, na jejíž střeše byly dvě děti. Holčička a chlapeček. Garáž byla vysoká - zhruba jako oni dva dohromady. Možná ještě o kousek vyšší.

Holčička pracně slézala, zbytek seskočila. Než jsem k té garáži došel, seděla v trávě a držela si kotník. Chlapeček se jí ze střechy zeptal, zda je všechno v pořádku. Holčička mu odpověděla: "Jo, je, ale už to zkoušet nebudu." Chlapeček dal ruce v bok a důležitě zvolal: 
"Tak koukej, jak se to dělá!"

Otočil se, klekl si na hranu střechy, spustil jednu nohu, pak druhou a ... najednou spočinul v pozici, kdy tělem leží na střeše a nohy mu visí podél zdi dolů.

Určitě si každý, kdo jako dítě miloval výhled ze střech, či z korun stromů, pamatuje ten proklatý moment, kdy selže jistota. Odvaha je ta tam. Nejde to ani nahoru, ani dolů. Ani tam, ani zpátky.

Strach a chvilková bezradnost ponechaly chlapečka v této pozici několik desítek sekund.

Holčička zapomněla na svůj kotník, vstala, dala ruce v bok a vítězoslavně směrem nahoru pronesla: 
"No ... to teda koukám!"

A pokud se chlapeček ještě neodhodlal, visí tam doteď.