Nový jazyk, nová řeč: Fejsbuková!

Ano moji milí, třeba vám to může přijít přehnané, ale já jsem pevně přesvědčen o tom, že je nejvyšší čas se tuto řeč začít učit - jinak nás fejsbukáři převálcujou!

Stojím u baru a dopíjím druhé pivo. Mám chuť na něco ostřejšího, ale nechci pít sám, proto oslovuji (bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů) dvě vedle mě stojící mladé dívky:

- Děvčata, smím vás pozvat na drink?

- Nezlobte se, my jsme ve vztahu.

- Co prosím?

- No, jsme ve vztahu! Vy nejste ve vztahu?

- No já nevím, já jsem v několika vztazích.

Nevím, čeho se ta děvčata zalekla, ale okamžitě se přemístila na druhou stranu baru. Ve vztahu? Jak to myslely? Já jsem v tolika vztazích, například v pracovním ... v několika právních vztazích, a v dalších a dalších. Nu nic, objednám si kořalku sám.

Ale co to vidím, od vchodu ke mně přichází můj bývalý spolužák ze základky, kolik už je to let co jsme se neviděli, minimálně deset. Skočím mu do cesty s napřaženou pravicí:

- Ahoj, Kubo! Poznáváš mě?

- No jasně že poznávám, zdravím Tě, potvrzuji naše kamarádství a přidávám si tě do přátel.

- Co prosím?

- No potvrzuji, přidávám! Ty si mě snad nepřidáš?

- Ale ano, to víš že přidám! (jen nevím kam)

V rozhovoru s bývalým spolužákem Kubou jsme došli až k našim partnerkám. Svěřil jsem se mu, že můj vztah je poslední dobou poněkud vlažný, on mi na to konto dal radu:

- Musíš jí Ríšo čas od času poslat srdce.

- Jak poslat srdce?

- No musíš jí ho napsat na zeď!

- Kubo díky, to jsem fakt ještě nikdy nezkusil.

Loučíme se a já oznamuji číšníkovi, že zaplatím. Očekávám částku, ale místo toho od číšníka slyším:

- To se mi líbí.

- Co prosím?

- 256,- Kč

- Aha. Prosím, to je dobré, to nechte.

- To se mi líbí.

Přicházím domů, moje Annička ještě není v ložnici, proto beru tlustý červený lihový centrofix a přímo nad postel, na ohromnou bílou stěnu maluji nádherně tvarované srdce. Poté provedu pravidelnou hygienickou přípravu na noc a zaléhám pod svou peřinu, čekám. Annička přichází:

- Co je to?

- To je pro tebe!

Annička odchází z ložnice. Podivím se a po chvilce jdu za ní. Sedí u počítače. Nahlížím jí přes rameno a na monitoru čtu:

Anna Horáková - Vztah: Je to složité.

Všechny postavy (kromě té mé) a celý děj je smyšlený, tedy fikce. Facebook je ovšem fakt, proto jakákoliv podobnost s postavami a dějem v příběhu je možná!