Naznačeno pouhým ... (fotomatiné)

Vracím se v pouhém náznaku. To téma mi, možná jen zdánlivě, sedí. Sám si totiž občas připadám jako pouhý náznak. Náznak, kterému je potřeba přiřadit myšlenku, charakter, podobu a směr. Ale ptám se - není už pozdě?

Svůj fotoblog jsem chtěl uvést větou: "Kterej chytrák tohle vymyslel?" Pak mi ale došlo, že každá fotografie je svým způsobem náznak. Někdy pouhý, jindy ještě pouzejší. Žádný snímek nevyjadřuje přesný autorův pocit. Ten nám ho skrz své dílo jenom naznačuje. Jak intenzivní a jaké vůbec budou naše tuchy ze shlédnutého, to je pouze na nás. Na vás ...

... světlem vánočním?

Blíží se malér. Průšvih, problém, průser. Až to spadne, bude to vaše hlava, která to odnese. Právem. Pochybení je na vaší straně. Jenom na vaší. Co teď? Na jakoukoliv záchranu je pozdě. Všechny spásné kruhy jsou již vrženy, marně. Sedíte, čekáte. Srdce tluče, minuty se vlečou. Stále se vlečou. Znáte ten pocit?
Jenže - nic nespadne. Nic se nestane, nic se neděje. Problém zmizel. A pokud ne, něco ho patrně vyřešilo, ale vy nevíte co. A jak. Raději po tom nepátráte, aby se nechtěl vrátit. Oddych, a dělat jako že nic. Znáte ten pocit? Já ano.
Je to zázrak. Tedy, alespoň náznak zázraku.
Který není vidět ...

... kouřem signálním?

 
Poslední večer týdne. Poslední patro činžovního bytu. Žvýkám poslední orbitku, když mi dveře malého bytu otvírá poslední krásná holka naší ulice. V kuchyni na stole objímají dvě sklenky sedmičku odvahy.
Slovo dává slovo, věta střídá větu. Chvíli mlčím, hraje hudba. Ta poslední krásná holka je opravdu krásná. Večer se pomalu mění v noc. Láhev odvahy je již u dna. Ačkoliv mi každý její pohyb působí neviditelná muka, jakýkoliv dotek zůstává zavřený v mé (možná i v její) fantazii. Je příliš krásná. Srabe.
Druhý den ráno nacházím za stěračem svého auta malé "anonymní" psaní. Píše se v něm něco o nevyslyšených, nerozpoznaných náznacích. Na moment zavírám oči - náznaky. Je zatraceně krásná.
Flašku odvahy, se kterou jsem tento večer vstupoval do jejího bytu, jsme ani neotevřeli. Muzika nehrála. Nepadlo ani jedno zbytečné slovo, zbytečný pohled. A náznak? Už nebyl třeba.
Ona je fakt krásná ...

... podvečerem s láskou?

Nechceš se k tomu stromku vrátit
a strávit u něj pár chvilek?
 

Ráno jsem spěchal do práce. Krokem rychlochodce. V jedné ruce paraple, na uchu mobil, pod paží brašnu s laptopem. Na mokré silnici, po dešti, potkal jsem šneka. Předbíhám ho a přitom utrousím: "Přidej, takhle nic nestihneš ..."
"Ty nic nestihneš!", cítím v zádech jeho náznak.

Nestíhám ...

... stínem vlčím?

Mám už těch náznaků docela dost. Dovolte mi tedy odbočit - malou skromnou prosbičkou:

Stalo se, že se počítadlo návštěvnosti mého blogu nenápadně přehouplo přes 200 000.
Dvě stě tisíc mi ale nezní, nemá to ten správný šmrnc. Chtěl bych proto touto cestou skromně požádat 50 000 lidí o rychlou návštěvu mého blogu, aby můj pýplmetr co nejdříve dosáhl krásného, malebně zvučného čtvrt milionu - to už je přece nějaké číslo.

A teď pojďme oslavit finále ...
(Oprava: A teď pojďme naznačit oslavu finále ...)

... ohněm a explozí?

V červnu jsme se (já s vámi) začervenali. V červenci tu proběhl, beze mne, já bloger. Aby jste se v srpnu, opět beze mne (skutečně se stydím - minimálně ten stud naznačuji), poklonili Hrabalově hlučné samotě. Obě mé letní absence mě mrzí, a proto bych je chtěl alespoň malinko odčinit následující fotografií ... mějte hezký den, třináctého.

Naznačuji konec ...