Ze dna říčky Krounky jsem bez dovolení, ale s patřičnou úctou a respektem k přírodě, vytáhl několik vhodných kamenů a seřadil je do jistého tvaru tak, aby jim to na fotografiích seklo ...
Původně jsem vyrazil vstříc dešti. S pláštěnkou pro aparát. Sám připraven zmoknout - v rámci sebezocelení. Doufal jsem v následnou páru nad lesy. Marně. Nedočkal jsem se ani deště, ani páry. Zabloudil jsem tedy k říčce Krounce, se kterou se již znám. Nikoliv důvěrně, zatím.
Došel jsem na své oblíbené místo. Vyzul jsem boty ...
... a procházel se mezi a po balvanech.
Mám to tak po většinu svých fotovýletů - až na místě zjistím, až tam mě napadne, čím se chci zabývat, co chci dělat, zda vůbec a co chci fotit. Nejinak tomu bylo i ten den. Nečinně jsem rozjímal při přecházení proudem mezi kameny. Tu a tam jsem se posadil, zadíval se do vody, do větví, do nebe. Svým mokrým chodidlem jsem orazítkoval pár balvanů. Bez většího cíle jsem zachytil proud, asi jen proto, abych alespoň zmáčkl spoušť, když ...
Má to dokonce jistý název. (Jaký?) Stavět kameny na sebe. Je to jistý druh koníčku - myslím hobby. Možná to jsou fanoušci Honzy Nedvěda. V tom případě jsem tu správně ...
Už dlouho jsem si to chtěl zkusit. A Krounka mi k tomu nabízela skvělou příležitost. Během několika minut jsem vylovil kameny, který svým tvarem odpovídaly mé představě. Postavit je na sebe, dodržet u toho rovnováhu zemské přitažlivosti, nebylo (kupodivu) nijak složité. Deset minut ... a výsledek - zdál se mi úchvatný.
Nedaleko Pardubic, mého města, je vesnice, ve které je takových kamenných věžiček postaveno několik. Možná desítky. Zminný.
Moje stavba, jak už jsem poznamenal, byla hotova za deset minut / čtvrt hodiny. Nadšení. Spokojenost. Následovalo kochání se. Obcházel jsem věžičku kolem dokola, posedával na šutrech ...
... a pozoroval ji ze všech stran a úhlů. Došlo i na fotografování - další hledání správného úhlu, světla, kompozice, clony, času expozice a dalšího fotografického krámu.
Je to fajn osvěžení, v tom dusnu. Žádný velký pochod. Jen tak si postavit, pro radost, věž z kamení. Pomyslel jsem si. Co mě na tom bude bavit nejvíce, jsou reakce kolemjdoucích, které bohužel neuslyším. A tak si je představuji ...
NÁSLEDUJÍCÍ fotografii lze vidět ve větším formátu, stačí kliknout.
Budem o něco se rvát,
až tu nezůstane stát ..
A jestli není žádnej Bůh,
tak nás vezme země, vzduch ...
Nakonec jsem se přece jen jedné reakce dočkal:
Už jsem se obouval, sedící na břehu, když nade mnou po cestě pomalu procházela rodinka s malým dítětem.
- Jéé, tati, co to tam je?!
- To je taková stavba ... z kamení té říčky ... a támhle sedí její autor.
- Jaký auto tati?!
(Autorem slov psaných kurzívou je, jak jistě všichni poznali, Jan Nedvěd - píseň Na kameni kámen.)
