Mých dvacet minut na potítku

Ústní zkouška je pro mě nejtěžší část celé maturity. Vládnu psaným slovem, ale říct větu - tomu říkám kumšt.

Mimo to trpím trémou, která mi svírá hrdlo. Zkuste s tím říct slovo. Proto jsem na celých dvacet minut, které mě čekaly za stolkem s lidovým názvem "potítko", sestavil časový plán. Ten měl za úkol mě uklidnit.

Stará odborná kniha mi řekla, že se má při boji s trémou zhluboka dýchat. V tom spočívala první fáze mého plánu:

Nádech dva tři, výdech dva tři ...

Fungovalo to. Nazmar nepřišla ani druhá fáze - okamžitě vypustit zbylou devatenáctku literárních děl, která se v tu chvíli stala zbytečnou, a plně svůj cerebrum soustředit na dílo právě vylosované.

Nádech dva tři, výdech dva tři ...

Během druhého dechového cvičení jsem vypozoroval, jak probíhá začátek zkoušky mého spolužáka, který právě potítko opustil a předstoupil před komisi. Skutečnost, že se z očekávaného neznáma stalo očekávané známo, mě též dodala krapet potřebného klidu.

Nádech dva tři, výdech dva tři ...

Když jsem se zvedl z potítka za účelem (čtvrtá fáze) otevření okna, aby mé dechové cvičení dostalo větší rozměr, maturitní komise se na pár vteřin zarazila, ale nakonec můj počin v tomto "horkém" dni přiznala vhod.

Nádech dva tři, výdech dva tři ...

Nejdůležitější fáze celého plánu mi konečně nařizovala přistoupit k poznámkám o vylosovaném veledíle. Kolečko z osudí mi ukázalo čtyřku. Jaká bichle se za touto cifrou skrývala vám prozradí moje poznámky z potítka, na kterém jsem se nakonec, díky šťastné ruce, ani moc "nezapotil".

Nádech dva tři, výdech dva tři ...