Moje vánoce, můj klid a pohoda, moje válka

Nezabývám se často aktuálními tématy, ale po vánoční, nákupní procházce centrem našeho města si tento článek neodpustím. Bylo to v pondělí, v den, kdy se slunce vydalo z jihu zpět k nám na sever ...

Nepatřím k těm lidem, kteří nakupují dárky k vánocům průběžně po celý rok. Ani k těm, kteří nakupují dárky průběžně od léta. Ani k těm, kteří nakupují dárky od začátku prosince. Patřím k těm, kteří nakupují dárky od zimního Slunovratu, tedy tři až čtyři dny před vánoci. I tento rok jsem se těšil, jak si v klidu projdu centrum města, nedaleko kterého bydlím, jak budu nakupovat vánoční dárečky, které mým blízkým udělají pod stromkem radost. Co komu koupím, jsem měl přibližně vymyšlené. Nasnídal jsem se, ustrojil a vyrazil.

Už před dveřmi našeho domu mi trochu zkazilo náladu bláto, které zbylo po nasněženém poprašku všude na našich chodnících a silnicích, ale co na plat v našich zeměpisných šířkách. Prošel jsem postranními ulicemi na hlavní Třídu Míru a tam začalo to pravé vánoční peklo. Po budoucí pěší zóně, kde ani teď nesmí jezdit auta, se vozidla, nejen městské hromadné dopravy, proháněla vesele sem a tam, stříkajíc kolem sebe již zmíněné černé bláto. Veškeří nakupující byli tedy odkázáni na úzké chodníky, kde se tlačili k barákům, aby se vyhnuli zásahu blátem. A já mezi nimi.

Vzpomněl jsem si na slalom lyžařů, který občas sleduji na sportovních televizních stanicích a vydal jsem se stejným stylem, jako oni sportovci, na únik mezi lidmi směrem k novému AFI-paláci, ve kterém jsem chtěl nalézt vysvobození. Vešel jsem hlavním vchodem a hned při prvním pohledu, který se mi naskytl na přeplněný vestibul lidí, jsem pochopil, že má představa o vánočních nákupech byla naprosto zkreslená, dokonce až zcestná. Mezi poloprázdnými regály bez zboží, které bylo již vykoupeno, protože bylo ve slevě, běhali lidi sem a tam, s plnými nákupními taškami se jeden přes druhého tlačili k regálům, ve kterých se ještě nacházelo zboží nezlevněné. Všichni, včetně mě, byli ustrojeni v teplém zimním oblečení, tedy v bundách a šálách, a proto jsme se zde ve vytopeném a vydýchaném obchodním domě potili jako v sauně.

Následuje další slalom! Tedy únik postranním vchodem přímo k zastávce, ze které jsem se chtěl nechat odvézt trolejbusem na periferii města k dalšímu obchoďáku, ve kterém snad nebude tolik lidí. Naskytl se zde ale problém v podobě mnoha lidí, kteří dostali stejný nápad jako já. Do dvou trolejbusů jsem se, spolu s několika důchodci nevešel, a proto po dvaceti minutách nastupuji, poté co mi nahodil kalhoty černým studeným blátem, do třetího trolejbusu, který mě odváží směr Polabiny. Tam už je to, co se počtu lidí týká, o něco lepší, ale je zde pouze K+B elektro a obchodní dům Kaufland, do kterého mě nikdo nedostane. Proto přehodnocuji veškeré své plány ohledně dárků: Maminka dostane místo porcelánových hrníčků mixér, táta místo esoterické knihy sendvičovač a brácha místo profesionální hokejky DVD přehrávač. Vše nakupuji v elektru a odjíždím prvním trolejbusem domů. Musím se ještě jednou, snad už naposled, prodrat mezi lidmi na Třídě Míru a s vítězným úsměvem prchám do své postranní uličky, která pro mě znamená vysvobození a přímou cestu k domovu.

Co dodat závěrem? Připadal jsem si jako voják, který je poslán na frontu přímo do první linie. Boj probíhal v nehostinných podmínkách. Postranní uličky a různá zákoutí pro mě představovaly bunkry a zákopy. Projíždějící auta výbušné pumy. Davy lidí běhaly sem a tam, kolem dokola, jako zbloudilí vojáci. Hledám něco, co mi v tu chvíli připadalo vánoční. Marně.

Teď už sedím v práci, pracuji a čekám, až se doslova propracuji do štědrého dne. Ráno v šest přijdu domů, zalehnu do postele, navečer mě vzbudí můj malý brácha se slovy: "Nespi už! Pojď už! Jsou vánoce!" A já si díky němu konečně uvědomím, že opravdu jsou. Vánoce.