Maturujeme z matematiky

Celé tři roky se snažíme, my dálkoví studenti, v hodinách matematiky přesvědčit svého učitele, že nejsme úplně tupý, jak se on bezesporu domnívá. A jak to dopadlo?

Nechci psát o matematice a tak o ní zkrátka psát nebudu. Já totiž nemusím. Kouzlo matematiky zůstává pro většinu žáků naší třídy, podotýkám věkové rozmezí 25 - 50 let, nadále skryto. Profesor Davídek, tak se náš matikář jmenuje, sice udělal všechno proto, abychom v matematice našli alespoň píď zalíbení (byl velmi přívětivý, košile a kravatu střídal v pravidlených intervalech a nad jejich barevnou kombinací nás kolikrát nechal žasnout, barvy s oblibou používal i při rýsování na tabuli - tím byl údajně u všech studentů, i u těch denních, proslulý), ale všechno jeho snažení bylo marné, matikou si nás nezískal, ani my jeho.

Když Davídek rezignoval a začal svou výuku brát jako povinnost, bez reálné možnosti dosáhnout kýženého cíle, vadilo naopak nám, že v nás vidí (jak by řekl Cimrman) ona "tupá, odporná, deprimovaná hovada". Začali jsme proto předstírat zájem, a světe div se - někteří z nás se i chytali. Tito vyjimeční jedinci dokázali tu a tam vrátit Davídkovi jiskru do jeho matematických očí. Jenže ta, jak rychle vzplála, tak i zhasla. Zejména po otázkách z posledních lavic, kde svátečně přítomní žáci předstírali svůj zájem úplně jiným směrem, než zněl výklad. Navrhovat řešení pythágorovou větou u tvaru, který ani zdánlivě nepřipomínal trojúhelník, to už bylo na Davídka trochu moc.

I já sám jsem přispěl svou trochou do kotle: Večer před pololetní písemkou z matematiky, si moje přítelkyně usmyslela potrestat mé usnutí v nejnapínavější části televizního filmu, pomalováním mých spících rukou černým fixem určeným pro popis CD. Davídek moc dobře znal fintu vzorců na rukou a tak žádal při písemkách výhradně trička s krátkým rukávem a během hodiny procházel mezi námi a ruce kontroloval. Čtvrt hodiny jsem mu vysvětloval, že ta šnečí rodinka, která se táhne za těmi sluníčky, ani ten počet sněhových vloček, hvězdiček a srdíček, nemá nic společného s aritmetickou geometrií. Uvěřil, ale od té doby na nás pohlížel, jako na bývalé pacienty doktora Chocholouška.

Dnes jsme měli Davídka naposledy. Snažili jsme se, co nám rozum dal, zachovat si alespoň to doposud (ne)získané dekórum. Když přišel na řadu poslední příklad našeho tříletého studia. Davídek se otočil ku třídě a říká:

-"Tento příklad by se dal krásně namalovat, vůbec bychom nemuseli počítat. Nemáte někdo čtverečkovaný papír?"

Nastalo několikavteřinové hrobové ticho, poté zvedl ruku Tonda v poslední lavici a říká:

- "Já mám jenom kostičkovanej, může bejt?"

(Když mu Davídek odmítl odpovědět a raději opustil třídu, pokračovali Tonda s Karlem v piškvorkách.)