POETICKÝ PŘÍBĚH ŽELEZNIČNÍ - "Být rychlý, pohotový, za každé situace - to se v dnešní době počítá!" mentoroval obecenstvo vítěz jakéhosi poetického klání. A já si vzal jeho radu k srdci.
Pozdní páteční odpoledne. Nesnesitelné vedro se snaží zmírnit bouřka. Marně. V narvaném kupé se potí okna. Orosená jsou i ramena té krásné dívky v bílém tílku. Na jejich nohách, které spoře zakrývá krátká sukeň, leží otevřená kniha. Pěkně hřbetem mezi stehny. Zhruba v polovině cesty poráží mou vůli zvědavost - co že se tam píše. Mezi těmi stehny. Tedy - v té knize.
Soustředím svůj zrak přes uličku, mezi ta stehna, k obsahu, k samotné pointě. Rozeznávám písmena, slova, poté celé věty. Po přečtení několika řádků kniha náhle sklapne. Lekám se.
V očích slečny rozpoznávám nepochopení mého "zírání". Několika krkolomými posunky, němý, se snažím své počínání rychle vysvětlit a ospravedlnit. Nikdo v kupé mou pantomimu nechápe. Začíná být ještě větší horko. Ačkoliv se to může zdát neuvěřitelné, v této přetrapné chvíli si zlomkem minuty vybavuji vítěze poetické soutěže a pohotově mě napadá:
'nechte mě vysvětlit tu mýlku
žádám vás slečno
v oroseném tílku'
Veršík si ovšem nechávám pro sebe, respektivě pro vás, neboť charakter slečny jeví se ryze ekonomický (soudě podle tématu knihy) a ani poezie by v této chvíli nemusela být správně pochopena. Kouknu z okna ven - bylo by dobré vystoupit. Vlak ovšem stojí kdesi v polích a uličkou se blíží průvodčí a říká něco o nefungujícím zabezpečovacím zařízení a o blíže neurčené délce zpoždění. Čekají mě ještě horké chvilky ...
V narvaném kupé se potí okna. Orosená jsou i ramena té krásné dívky v bílém tílku. Orosené je i mé čelo.
