Filmové dílo mistrovské dvojice Smoljak-Svěrák s názvem "Marečku, podejte mi pero!" známe všichni a pokaždé, když jde tento film na některém z televizních kanálů, se k němu vrátíme a od srdce se zasmějeme. Zas a znova. Ale já, který dálkové studium ve svých středních letech navštěvuji vím, že se smějeme sami sobě. Tento film totiž vůbec není daleko od reality a celkem pravdivě popisuje, jak se věci ve skutečnosti mají a dějí, protože ...
Vymyslet důvod, nebo příčinu toho, proč jsem se v mládí neučil, to by bylo lehké. Výmluvy typu "tenkrát byla blbá doba" nebo "já jsem se zrovna vrátil z německa" mám samozřejmě dávno vymyšlené a když je potřeba, využiji jich. Ale jen já sám vím, že kdybych chtěl, tak bych se tekrát nejenom vyučil (s problémy), ale došel bych i dál, třeba až na vysokou. Vše bylo jinak.
S prvním ročníkem mi začaly vonět cigarety, s druhým ročníkem pivo, rum a holky a v třetím ročníku jsem přidal billiárd a diskotéky. Žil jsem život velkými, dlouhými skoky a rozum této rychlosti bohužel nestačil. Na učení ve mě zkrátka místa nezbylo, a tak jsem se, s pomocí nemalých donucovacích prostředků svých rodičů, alespoň vyučil.
Ano, rozum mě dohnal. Ve dvaatřiceti. Přihlásil jsem se na víkendové dálkové studium na střední školu s tím, že si dodělám maturitu. Rok mám již za sebou, dva před sebou. Proč to ale píši.
Když jsem dnes, po dopsání písemné práce, nesl svůj výtvor profesorce ke katedře, na chvíli jsem se zastavil před tabulí a podíval se směrem do třídy na své spolužáky. Pokud si myslíte, že jsem viděl dospělé lidi, kteří se v klidu a v naprostém soustředění věnují svým písemným prověrkám, mýlíte se. Nikoliv! Viděl jsem dospělé děti, kteří se jeden druhému dívají přes rameno, aby zahlédly alespoň slovo v otázce nad kterou dlouhé minuty tápou. Viděl jsem smuchlané, rádoby neviditelné taháky ve spocených dlaních. Viděl jsem popsané ruce pod dlouhými rukávy. Viděl jsem dokonce malé bílé papírky mezi koleny spolužaček v sukních. Ano, každý bojujeme svými vlastními zbraněmi. Usedl jsem zpět do lavice a vzpomněl si poprvé na již zmíněný film.
Dnes navečer, to už jsem byl doma ve svém pokoji, jsem si zavolal svého o 18 let mladšího bratra, s kterým před nedávnem začala lomcovat puberta, aby mě vyzkoušel z předmětu, z kterého zítra píšeme hned první hodinu písemku.
Zkoušení začalo první otázkou:
Brácha: "Pletenec horní končetiny?"
Já: "Skládá se z ... lopatky ..."
Brácha: "No a dál?"
Já: "Nóó ... a z rameního kloubu!"
Brácha: "No to ale není všechno! Neumíš to!"
Chytl jsem malého bráchu za kost pažní a svou pěst jsem mu přiložil ke kosti klíční. Pod pohrůžkou násilí jsem ho po několika minutách donutil k tomu, aby odsouhlasil, že má odpověď byla správná.
Pokračovala otázka druhá:
Brácha: "Co znamená zkratka CNS?"
Já jsem okamžitě vystřelil: "Centrální nervová soustava!"
Ovšem bratr si umanul, že mi onen agresivní výpadek u první otázky vrátí a tedy nepravdivě odpověděl: "Špatně, neumíš to!"
Tentokrát má pěst jeho ramení kloub neminula, a se slovy "Ty jsi centrální mozek lidstva, mazej!" jsem ho vykázal ze svého pokoje zpět do děcáku k "plejstejšnu". Ještě jsem zaslechl, jak si za dveřmi stěžuje mamince a říká ji, že jsem úplně blbej. Maminka mu samozřejmě přitakala, tak jsem mávnul rukou a učil se dál sám. Stejně to s ním nemělo žádný smysl.
Pokud se vám v tuto chvíli vybavuje scénka z onoho filmu, v které si pan Sovák alias Kroupa nechce nechat poradit od svého syna, protože mu přece nebude radit nějaký cucák, jsme na tom stejně. Já si tuto scénku po "zkoušení" s bratrem vybavil a sám před sebou jsem se zastyděl.
Co s tím? Zamyslel jsem se a došel jsem k názoru, že mé chování k mému bratru bylo neodpustitelné a že se musím náležitě potrestat. Po krátké úvaze jsem si stanovil trest:
Zítra přesně v 7:30 (začíná první vyučovací hodina) se vykloním ze dveří naší třídy a s prstem na svých hodinkách zvolám směrem k přicházejícímu vyučujícímu hlasem alá Hujer: "Pane profesore, pane profesore, už je čas, už je čas!"
