aneb "A co je to ten ofsajd?" Krátká, snad trochu humorná povídka o tom, když se někdo dostane tam, kde nemá co dělat. V tomto případě do fotbalového klubu. S nepatrně politickým epilogem...
Můj tatínek je sportovec. Můj mladší bratr je sportovec. Maminka má dodnes sportovní figuru. Jen já jsem po babičce. Babička byla velký člověk. A já jsem velký po ní. Ani ne tak do výšky, jako do šířky. S mou postavou jsou poctivě spjaty a plně jí odpovídají i mé sportovní dovednosti. S tímto faktem se v dětství ovšem nechtěla smířit má sportovně založená rodina a proto mě a bratra jednou o sobotě dovedli na jakési výběrové řízení do žákovského fotbalového oddílu.
Výběrové řízení spočívalo ve fyzických a dovednostních testech na trávě fotbalového stadionu Rudá Hvězda Pardubice. Jak už jsem předeslal, s tím kulatým nesmyslem jsem si nevěděl rady rukama, natož nohama. Mladší brácha prošel s přehledem, já zůstal (logicky) hluboko za hranicí možnosti přijetí. Maminka by nad tím mávla rukou a nechala by mě dál ležet v knihách, ale tatínek, ačkoliv obyčejný dělník v největší fabrice našeho města, přesvědčil trenéry, aby mě do oddílu přeci jen přijali. Nevím, kolik výplat ho to tenkrát stálo, ale co se výhodnosti této investice týká ... no, nebudu předbíhat.
Začal jsem chodit na tréninky. Nejprve ven, v zimě do tělocvičny. Na trénincích se mi dařilo střídavě. Někdy jsem se z nich vracel nadšen svým výkonem, v drtivé většině však zdrcen nad svým nemehlem. Pamatuji si, že k nám do klubu přijali během zimy dalšího fotbalistu. Ten nový kluk se na závěr tréninku, kdy se vždy odehrával tréninkový fotbalový mač, dostal se mnou do stejného týmu. Ještě před začátkem tohoto utkání za mnou přiběhl a zeptal se mě: "Umíš hrát fotbal?" Neodpověděl jsem, protože mě jeho otázka velmi překvapila, zarazila, a hlavně jsem ji považoval za zcela pitomou. Proč se mě na to ptá? Jistě že umím, však jsem členem tohoto fotbalového oddílu.
Dny ubíhaly, přišlo jaro, já dále chodil se stejnými výsledky na tréninky, které se konaly dvakrát do týdne, až jsem se jednou k našemu stadionu vydal o víkendu. Přes plot jsem viděl, že se na trávě hraje fotbal, vešel jsem tedy do areálu. Na trávníku hráli kluci z mého týmu. Měli na sobě krásné dresy, žádné tepláky, jako na trénincích, a hráli proti někomu ve zcela jiných dresech. Z tribuny, kde sedělo nemálo dospěláků, se dokonce fandilo. Byl jsem lehce udiven, co tam všichni ti kluci z našeho klubu, včetně našich trenérů vlastně dělají, respektive - proč o tom nevím, proč tam nejsem já?
Ploužil jsem se podél postranní čáry k naší střídačce, abych se na to zeptal, když v tom mě čapl postranní rozhodčí, vrazil mi do ruky praporek, ať to prý na chvilku vezmu za něj, že musí s pískem. Stál jsem tedy na čáře a s praporkem v ruce pozoroval hru, když na mě najednou ze střídačky, ale i z tribuny začalo pár lidí, postupně úplně všichni křičet, že musím běhat, že musím mávat, že bude ofsajd, který já neuvidím, protože tam jen pitomě stojím a neběhám a my kvůli tomu dostaneme gól. Na tribuně i na střídačce už to vzteky mohutně bouřilo, když se vrátil postranní rozhodčí a vynadal mi, že jsem neodmával ofsajd. Protože na mě křičeli, a nadávali mi, protože po mě chtěli něco, co neznám, ze stadionu jsem raději odešel.
Dnes už vím, co to tam ti kluci vlastně hráli za zápas a vím hlavně i to, proč jsem o těchto zápasech nevěděl. Ale už tenkrát, když jsem stadion opouštěl, jsem věděl, že už tam nikdy nepůjdu, protože fotbal není moje hra, fotbal není hra pro mě, a svou fotbalovou dráhu jsem spolu s kopačkama jednou provždy pověsil na hřebík.
A proč si sem tento příběh sepisuji? Před nedávnem naše radnice odklepla velmi drahou rekonstrukci fotbalového stadionu v našem městě. Spousta lidí se proti tomuto rozhodnutí postavila a založila se petice ve znění zhruba něco jako "Nechceme stadion na dluh". Když mě několik lidí oslovilo, zda bych petici nepodepsal, či bych dokonce nepomohl s jejím šířením, usmál jsem se, vzpomněl jsem si na svou fotbalovou kariéru a řekl jim, že já nejsem ten správný člověk, který by mohl v takové záležitosti cokoliv podnikat. Mně je to totiž úplně jedno. To není můj stadion, to není stadion pro mě.
A co je to vlastně ten ofsajd?
