Kremžská hořčice, Kofila a rohlíky

Máma na mě křičí přes zavřené dveře z vedlejšího pokoje: "Dnes jsem v jednom časopise četla hodnocení různých druhů hořčic, tak ta co kupujeme my, je prý nejhorší!" Ptám se: "Jakto?" "Prý obsahuje plno barviv, konzervantů, éček, a tak." Zamyslím se a říkám: "Však to je právě to dobré, to nám chutná!"

Tento rozhovor mě inspiroval k napsání článku o hořčici a nejen o ní. Já jsem totiž před nedávnem v jednom ze svých textů zmínil větu: "V Německu bylo všechno." Beru zpět - nebylo!

Procházím největším obchodním domem na Mönckebergstrasse v centru Hamburgu a v regálu s desítkami druhů hořčic hledám tu, která se alespoň pohledem nejvíce podobá té naší české kremžské. Když ji najdu, spěchám domů, a doufám, že jsem konečně objevil tu, která se jí bude alespoň trochu podobat i chutí. Po návratu domů ji celá rodina podrobíme degustaci s výsledkem: Zase nic! Hledali jsme několik let, ale žádné, ani ty speciální proslulé francouzské hořčice, se nevyrovnaly té naší poctivé české hořčici - kremžské.

A proto, když některý z mála krajanů žijících na severu Německa odjížděl na dovolenou domů do Čech, předávali mu ostatní seznam pochutin, které má přivézt: Na prvním místě byla již zmíněná hořčice, na druhém čokoládové tyčinky Kofila, dále Plzeňské, rum a v neposlední řadě pardubický perník. Ten jsme vždy dostávali s bráchou jako svačinu do školy, kde jsme ho s německými spolužáky, kteří po něm byli jak jatí, vyměňovali za lepší záležitosti, třeba za krabičku Lucky Strike - tak vysoce si ho cenili!

Dnes jsme zpět doma - v Čechách, a pro změnu vozíme některé suroviny z Německa sem: Třeba Currywurst a Curry-kečup značky Hella, a také Hackfleisch (ochucené mleté vepřové, které se konzumuje syrové namazané na housce), čokoládové tyčinky Duplo, nebo oplatky Hanutta.

Oba státy již nějakou dobu spojuje Evropská unie. Hranice neexistují. Může se proto zdát, že na obou stranách lze koupit naprosto všechno. Není tomu tak.

Když jsem před svou poslední cestou do Hamburgu čekal na pardubickém nádraží na vlak, měl jsem telefonát od tety, u které jsem tam měl přebývat, říkala: "Ríšo, kup mi prosím ještě dvacet rohlíků."

A tak se mnou těch dvacet rohlíků z pekárny "U Hrubého" cestovalo celých 800 kilometrů, abychom si večer mohli udělat jednohubky.