Cedule s nápisem PŘÍSNÝ ZÁKAZ VSTUPU zdobí místa, kde jsem několik fotografií z této série nechal vzniknout ... vstupte, jestli se nebojíte.
***
Hned z kraje, stejně jako na konci, chci upozornit, že veškerý text psaný kurzívou není z mého pera (respektive klávesnice), ani z mé hlavy. Autorem těchto slov je písničkář Jiří Smrž. Já jsem části jeho písně, jejíž název mi zůstal neznámý, bez dovolení použil jako přidanou hodnotu svého fotoblogu. Pokud vás onen text zaujme a vy si na internetu vyhledáte více děl tohoto písničkáře, budu rád ...
Aby to nebyl jen Jiří Smrž, který tu veršuje, rozhodl jsem se fotoblog uvést svým rýmem, který jsem složil jednou, když jsem šel. Miniaturku lze chápat dvěma způsoby:
1/ Zcela pragmaticky - herec žádá po derniéře švadlenu, aby mu ušila masku k novému představení.
... a nebo
2/ Trochu hlouběji - člověk je na dně, skončilo to (cokoliv) - prostě to podělal. A teď žádá (kohokoliv - třeba Boha) o nový začátek (a směr). Je to na vás:
ušij mi na tělo kostým
kostým pro novou roli
já se té role zhostím
neb starou už sežrali moli
***
kraj chudý
kraj tvrdý
kraj kamenitých luk
krajina kraje všeho
kde byla's holka
a já kluk
Pocit, který jsem měl při fotografování v průmyslové zóně na periferii našeho města, byl všelijaký. Místní architektura, zda se ty stavby vůbec architekturou nazvat dají, ve mně evokovala místa nehezkého druhu.
Dovolím si na tomto místě opsat text z jistého deníku, který zrovna čtu. První den této knihy má datum 12. června 1942. Poslední zápis do deníku je datován na 1. srpen 1944. Úryvek je ze dne 24. prosince 1943. Jelikož je kniha psaná německy, opíši sem nejprve úryvek německý, který se pokusím přeložit:
Wenn jemand gerade von draussen hereinkommt, mit dem Wind in den Kleidern und der Kälte im Gesicht, dann würde ich am liebsten meinen Kopf unter die Decke stecken, um nicht zu denken: "Wann ist es uns wieder mal vergönnt, Luft zu riechen?"
Když vejde zrovna někdo z venku, s větrem v šatech a chladem v obličeji, nejraději bych schovala hlavu pod peřinu, abych nemusela myslet na: "Kdy bude nám zase jednou dopřáno cítit vzduch?"
(Anne Frank - Tagebuch)
***
kraj cihel
kraj sutin
kraj škváry, oceli
kraj plný krajních mezí
nikdy jsme jiné neměli
A potom stojíš za zdí kostela a sepisuješ svůj seznam hříchů. Jeden z nich, ten nejhorší, ten největší, ten nejzávažnější, je přes celou černou stránku. Přemýšlíš, zda se někdy někde setkáš s těmi, co za tou stěnou odpočívají. Přemýšlíš, zda se budeš moct doznat k porušení onoho slibu, který si tenkrát dal - který si nesplnil, omluvit se a požádat o odpuštění ...
***
Ptala se mě nedávno holka, proč své výlety, své cestování, svou turistiku, nazývám touláním. Já jí na tu otázku tenkrát nedokázal dostačujícně odpovědět, ale dnes - dnes už vím. Ráno jsem si totiž v jednom magacínu přečetl definici, která říká, že "tulák je turista bez peněz".
A to sedí!
a ty se sem teď vracíš
má lásko jediná
nevím, kde jsi žila
nevím, co tvá odsunutá rodina
jen vím, jak tehdy rozloučit ses přišla
vyprahlí stoupali jsme do stráně
bosou nohou ses o kámen řízla
tvou krev dodnes mám na ráně
Na levém břehu řeky Chrudimky, v zakázaném prostoru, nedaleko ztraceného mostu, našel jsem provizorně zřízenou lavičku. Dva kameny, na nich prkno. Vedle lavičky malé ohniště a kupu prázdných plechovek piva typu - v akci za 3,90 Kč.
Představil jsem si poutníka, který se na to místo chodí kochat. Popíjí, poslouchá praskající oheň, kouká do proudu a rozjímá.
Řeka je v tom místě mělká a uprostřed jí se táhne nádherný ostrůvek z kamení.
Rád bych tam někdy zašel posedět, ale je to jeho místo ...
A teď mi dovolte odskočit od ztraceného mostu, který se již vynořil z mlhy, k perlám ...
***
... tyto perly totiž se ztraceným mostem, ačkoliv se může zdát, že nikoliv, souvisí. Fotografie vznikly, sice na jiném, ale též na mostě. Dokonce na mostě přes stejnou řeku - Chrudimku. V ten samý den.
tady kde kámen je kámen
pod ním spíš nakonec
a tvé tiché "Ámen"
je pouze tvá věc
a kde kdo chce být s tebou
když neví kudy kam
a sám se sebou člověk
je příliš, příliš sám
***
Ztracený most
kraj strmý
kraj výšin
rozvalin fabrik v údolí
bolestných vzpomínek na ty
které už nic nebolí
a ty teď vrátila ses náhle
nevěřím, že jen z nostalgie, či nevěry
mé srdce není kámen
tady, kde k srdci nejsou příměry
Padl před ní na kolena, sepjal ruce a prosí. Škemrá jak štěně o kousek žvance. Žadoní. U toho slibuje nemožné a ve svých slibech ignoruje všechny své zásady. Ego? Nemá! Hrdost je ta tam, ani předstírat ji nedokáže. Cítí se malý, slabý, bezbranný, bezmocný.
Po celou dobu jí ukazoval, jaký je hrdina, jak je silný a pevný v postoji, jak ho nic na světě nemůže rozhodit. Teď tu před ní klečí a ona vidí, že to všechno byla jenom ramena. Přetvářka. Ona vidí, že je srab. Ubohý srab.
On stále klečí a vzlykajíc slibuje něco o špinavých ponožkách na podlaze, fotbalových zápasech v televizi a večerech strávených v hospodě.
Klečí a slibuje změnu.
Klečí a mění se.
K obrazu jejímu.
Marně.
Ona má jiného.
Most
svůj každý máme most
lávku přes vodu
když břeh druhý
nás nutí k rozchodu
když na jedné straně
započala zloba invazi
když k zalknutí je
a ty odmítáš extázi ...
... když štěstí od nás odchází
***
Nedávno tomu byly přesně tři roky, co jsem zde na blogu iDnes publikoval svůj první článek. Byl to článek o malém chlapci, kterého maminka vozila každý den v brzkých ranních hodinách autobusem do školky. A možná ještě vozí, do školy. Ale to nevím ...
Budu teď trochu namyšlený, když vyslovím domněnku, že jsem se za ty tři roky někam pohnul. A budu ještě namyšlenější, když řeknu, že jsem se pohnul směrem dopředu. V žádném případě to ale neznamená, že bych se něčeho, co jsem dříve napsal, nebo vyfotil, zříkal. Naopak, za vším si stojím.
Tuto skutečnost zde nezmiňuji proto, abych vás podnítil k jakési oslavě mého výročí, ale proto, abych vám všem za tu spoustu kliků na mé články poděkoval. Tedy ...
Děkuji Vám.
Mezi fotografiemi jsem (bez dovolení) použil několik částí textu písně od písničkáře Jiřího Smrže, který je v jistém směru, a možná v mnohých dalších směrech, mým velkým vzorem.
