Kde je dnešní "mánička"?

Článek o "máničkách" jsem si na stránkách iDnes přečetl s velkým zaujetím. Rozhodl jsem se proto o tomto tématu napsat několik řádků, jen jsem je přesunul do současnosti. Kdo to tedy je - "mánička"?

Narodil jsem se v roce, kdy většina mániček podepisovala onu známou Chartu. Od svých deseti let jsem vyrůstal v Hamburgu, odkud jsem se ve svých patnácti letech vrátil zpět. Každému kdo umí počítat je jasné, že o máničkách té staré doby nemůžu nic vědět. A proto nebudu psát o máničkách sedmdesátých a osmdesátých let, ale o máničkách nového tisíciletí, o máničkách současných!

Kdo je dnešní "mánička"?

K odpovědi na tuto otázku musím sáhnout k příkladnému, mnou smyšlenému modelu: Dejme tomu, že se každý z nás narodí v údolí mezi mnoha kopci. Podle toho jak je člověk vychováván, jak je zdatný a silný, podle toho jakou dravost má v sobě, se poté začne vydávat na vybraný kopec vzhůru k úspěchu, k bohatství, tedy k dnešnímu štěstí. Je možné zvolit užší, klikatější, tedy i delší a pomalejší cestu, na které se toho při stoupání k vrcholu hodně naučíme. Toto hodnotnější stoupání vzhůru ale není příliš populární, proto se zde daleko častěji nabízí možnost výstupu po hlavní, strmé - tedy rovné, rychlejší cestě, na které se ale dost často stává, že někomu dojde dech a padne. K takovému pádu může dojít nejen selháním sil, ale i šarvátkou s druhým stoupajícím o lepší a pohodlnější místo na stezce. Ostatní rychle-stoupající osoby musí tyto ležící odpadlíky (dnes se jim říká i lůzři) překračovat a přeskakovat. Pod vrcholem leží těchto mršin natolik, že se musí hlava nehlava chodit i po nich jako po nepohodlném koberci. A jsme tu! Na vrcholu! Na účtech se nám množí nuly za první jedničkou, barák ženeme do výšky a když už to nepůjde tak do hloubky, máma má auto, táta má auto, dcera má auto, máme auto pro všední den, máme auto na víkend, máme letní chatu, máme zimní chatu, máme zahradu za barákem, zahradu před barákem ... a za plotem mršiny.

Kde jsou "máničky"? Kde jsou dnešní "máničky?"

Máničky jsou stále pod kopcem. Pomalu, jakoby procházkou, chodí kolem zmíněných kopců, lahodně pokuřují a při pohledu nahoru nevěřícně kroutí hlavou. Jakoby na něco čekaly, jakoby něco hledaly. Třeba najdou, kdo ví.