Začínám psát článek a ještě nevím, jakým směrem se bude ubírat, uvidíme. Ale už teď jsem si téměř jistý, že opět rýpnu do vosího hnízda, uvidíme ...
Byla to jedna z letních sobot, kdy jsem měl v plánu pracovat na zahrádce a kolem domu, ale jelikož pršelo, rozhodl jsem se zalézt zpět do postele s nějakou zajímavou knihou. Chvilku jsem stál před knihovnou a vybíral. Poprvé se můj zrak zasekl u jména Ivan Olbracht. Tohoto spisovatele znám díky zfilmovaným povídkám s názvem Golet v údolí, které zachycují život v malé židovské vesnici. Mám tento film moc rád, jelikož mu své kouzlo dodávají moji oblíbení herci, jako jsou Ondra Vetchý, nebo Jan Hartl.
Zpět ke knize. Vyndávám z knihovny onoho Olbrachta a čtu název: Anna proletářka. Aha, to zní trochu komunisticky, ale proč ne, písmena jako písmena. Knihu jsem přečetl, díky dešti, za jediný den. A co na ni říkám? Dobré počtení. Vcítil jsem se do rolí hlavních hrdinů, stal se ze mě na jednu sobotu Richard dělník proletář a šel jsem do boje za dělnická práva s Toníkem a Aničkou. Ano, knížka mě dostala, přečetl jsem ji téměř jedním dechem, a to od literárního díla očekávám. A že to zavánělo nějakou ideologií? Neřeším. Věřím tomu, že ani Toník, ani Anička, nechtěli nikomu ublížit, prostě šli za svým přesvědčením. Děj se odehrává po první světové válce, co se s ideologií hlavních hrdinů tohoto románu stalo po druhé světové válce, to už je věc jiná.
Před několika dny jsem procházel různá knihkupectví a antikvariáty v našem městě. Před každým takovýmto obchodem bývá krabice s knihami, které se prodávají za několik málo korun. U posledního obchodu, který jsem ten den míjel, jsem se rozhodl tuto krabici prozkoumat. Na první pohled mě zaujal polorozpadlý, asi stostránkový sešit, na kterém byla cenovka 5,- Kč. Nejprve jsem ho prolistoval, zda namátkově nenajdu nějakou chybějící stranu, ale když jsem se ujistil o kompletnosti díla, přečetl jsem si název: Reportáž psaná na oprátce od spisovatele jménem Julius Fučík. 'Neber to za ty prachy', řekl jsem si a kráčel ke kase zaplatit s jedním "bůrem" v ruce. Prodavačka si mě při placení trochu udiveně prohlížela, přisuzoval jsem to ale patce, do které si poslední dobou češu vlasy.
Wikipedie mi prozradila skutečnosti o Julkovi Fučíkovi a hlavně o knize, kterou jsem si koupil. Byla opravdu psaná z gestapáckého vězení! Hned jsem začal číst. Opět jsem se v duchu převtělil a odcestoval v čase do druhé světové války. Dá se říct, že jsem byl u toho, když Fučík v cele č.267 psal toto dílo na "moták" papíru. Při čtení nezapomínám na autentičnost díla a právě díky tomu hltám písmeno za písmenem, slovo za slovem, větu za větou. Přemýšlím jak je možné, že si hlavní hrdina, i přes takový stav ve kterém se nacházel, udržel bezvadnou literární úroveň:
Na "Čtyřstovce" ses už za slovo skrýt nemohl. Tady se nevážilo, co říkáš, nýbrž, co je v tobě. A v tobě zbylo jen to hlavní. Všecko vedlejší, co zmirňovalo, oslabovalo nebo zkrašlovalo základy tvého charakteru, opadalo, bylo orváno předsmrtnou smrští. Zůstal jen holý předmět a přísudek.
Opět jsem knihu doslova polkl. A zase ta ideologie? On měl totiž Julek jeden velký problém. A to sice, že si ho po válce KSČ vybrala, jako symbol. Zapojila ho do své propagace, možná i proto, že byl pohledný, a tím ho zaryla do našich hlav, jako negativního. Přemýšlím, zda je to dobře, protože Fučík byl v roce 1943 v Berlíně popraven a z poválečnou dobou neměl tudíž nic společného.
Hned jak budu mít chvilku, oběhnu znovu knihkupce, abych prozkoumal všechny krabice s knihama a těším se, až zase objevím další dílo jednoho z odpadlíků dávných dob. Ono se mi to totiž, v té naší dnešní ekonomické krizi, v té naší dnešní rádoby demokracii, nějak dobře čte.
