Jsem pouze První pomoc

Tuto krátkou úvahu starého mládence, nad výchovou malého dítěte, věnuji všem maminkám ...

Sedím na zahrádce a jsem ostražitý. Dnes, ve svých pětatřiceti letech, jsem se poprvé ocitl sám ve společnosti (skoro) dvouletého dítěte. Je to můj synovec. Po celou dobu nepřítomnosti jeho rodičů se o něj musím postarat. Zejména jeho zdravotní stav by měl být při jejich návratu stejný, jako při jejich odchodu.

Není to dávno, co ten malý svišť objevil hlavní úlohu svých dolních končetin. A náležitě si ten objev úžívá. Při svém létání z jednoho konce zahrady na druhý vůbec nedbá nejistoty, která jeho kroky dočasně zužuje. Je to podobné, jako když své babičce (k jejímu velkému překvapení) vysvětlíte, že z té krabičky se vedle volání dá poslat i textová zpráva - než dojedete domů, máte na telefonu deset nečitelných sms-ek. Funguje to! A to stačí.

Při pohledu na nemotorně kmitající se nožičky kolem okrasných šutrů, mi připadá, že si je ten chlapeček svou nezranitelností jistý víc, než já svým R.H. Začíná mi též docházet, že v té rychlosti, i přes nevelkou rozlohu naší zahrady, nejsem v žádném případě schopný včas zasáhnout a případnému karambolu zabránit.

Jaká je tedy má úloha? Jsem opravdu jen případná První pomoc? A není to málo?

Autor: Richard Horák | úterý 5.6.2012 20:11 | karma článku: 4,99 | přečteno: 468x