V motorovém vlaku typu 810, na trase č.261 ze Žďárce do Borové (nebo obráceně), jsem strávil mnoho času. V létě s očima na skle pozorujíc hranice Žďárských vrchů, nebo v zimě za zapoceným sklem počítajíc zahoukání před každým nechráněným přejezdem. Stanice a zastávky jsem znal nazpaměť, ve správném pořadí. Každá ta zastávka měla své kouzlo.
Jakmile vlak opustil nádraží ve Skutči, následovala malá zastávka Předhradí - nevím proč se to tak jmenovalo, když to z té zastávky do vesnice byl ještě pěkný kus pěší cesty. Následovala Krouna-zastávka a Krouna. Pamatuji si, že většina cestujících vždy před touto stanicí ztichla a všichni otočili hlavu nalevo, kde vlak míjel pomník obětí železničního neštěstí. Smutné místo. V Čachnově měl službu vždy jeden výpravčí se svým posunovačem. Hned vedle nádraží byla pila. Pustá Kamenice byla nádherně pustá, Pustá Kamenice-zastávka ještě pustější. V Borové u Poličky jsem vystoupil a pozoroval výpravčího, který po příjezdu vlaku musel sednout na kolo a jet zhruba sto metrů po směru, přehodit výhybku. Pak se vrátil a dal zelenou.
Vlak odjel a já jsem se vydal ke svému pracovišti - Hospoda u Dostálů, hned vedle trati. Už příští den jsem v černobílém lítal po place a roznášel pivo a rum. Pamatuji, jak na mě téměř každé odpoledne štamgasti, pozorující z okna projíždějící vlak, volali:
- Ríšo, právě projela "půl šestá", už nám toho Džejára zapni!
A já šel, zapnul jsem jim ho a čekal na "osmičku", abych tu televizi zase vypnul. Potom na "půl desátou", abych naposledy přiložil do kamen. A s "jedenáctkou" jsem začínal všechny kasírovat. V té hospodě nebyly hodiny, ale byl tam jízdní řád. A ten stačil.
Dnes jsem se dočetl, že tu trasu chtějí zrušit. Budu se muset poohlédnout po hodinkách.
