Ten týden se nějak nepovedl. Stávající problémy se řešit nedařilo, spíše naopak, natož je vyřešit úplně. A k těmto problémům stávajícím přibývaly další a další ...
Začalo to už při pondělním ránu v práci - můj oblíbený kolega, spolupracovník, kamarád, byl přemístěn do nové provozny v jiném městě. Ani jsme se vlastně nestačili rozloučit - budu mu muset zavolat. Na otázku, proč si tam raději nevzali tu protivnou babu Balounovou, jsem si odpovědět nedovedl.
V úterý jsem upravil jedno známé přísloví: "Hrozná je srážka s blbcem, nejhorší však, když ten blbec jsi ty sám." Nechci se tu veřejně pošpinit, ale věřte, že jsem si sám v jistém slova smyslu nadělal do bot - svůj první milion budu mít zase o něco déle, než jsem plánoval. Nu což - "Každý svého štěstí strůjcem."
Když jsem uprostřed týdne opouštěl své zaměstnání, najel jsem pravým předním kolem svého vozu, leč jsem se jim snažil vyhýbat seč to šlo, do hlubokého výtluku na silnici, kterých je nyní jako hub po dešti. Nová zimní "mišelinka", pořízená na konci listopadu, vzala za své. To, že jsem díky této kolizi nestihl Krajské knihovně vrátit vypůjčenou knihu (kterou jsem stejně z nedostatku času nedočetl), je již zanedbatelné zlo.
Na čtvrtek jsem si vzal dovolenou, ale ne a ne najít energii na plánované učení a přípravu k úspěšnému zakončení mého středoškolského dálkového studia. Nebo je to lenost? Neudělal jsem nic.
Konec pracovního týdne jsem přežil. Když jsem se v pátek vrátil domů a chtěl si přes svůj laptop pustit několik skladeb svých oblíbených interpretů, můj externí disk nereagoval. Poté co mi kamarád, rozumící počítačům ohlásil, že se mám s veškerými daty na tomto disku rozloučit, polilo mě horko - 500GB školních záležitostí, hudby, textů, ale hlavně fotografií za celé poslední dva roky v pr..yč.
Večer v hospodě jsem svůj šok částečně potlačil a začal se těšit na víkendové fotografování u nedaleké přehrady. Sobotní realita byla ovšem jiná - zpoza svého okna jsem pozoroval proudy vody padající z nebe a nevítanou oblevu.
Druhý den jsem silně trudomyslný vyrazil s rodinou navštívit babičku, bydlící v nedaleké vesnici. Tam mou bolavou duši pohladil poctivý staročeský oběd a následný domácí zákusek, ke kterému babička naservírovala každému jeho oblíbený mok. Když měli všichni svůj šálek na stole, nechtěně jsem zavadil patou o nohu stolku tak nešikovně, že z každého hrnku vyšplíchla trocha nápoje na bílé prostírání.
V tu chvíli mávla babička dobrácky rukou, podívala se na mě a řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu: "To nic - v životě se toho stane ...", a cestou do kuchyně dodala: "... po smrti už nikdy nic."
Jsem pevně přesvědčený o tom, že když mi tu větu říkala, neměla na mysli pouze onu rozlitou kávu.
